Lucerna. Alois Jirásek
vždy milostivé vrchnosti v čas každý. Zajíček Josef ve Lhotě rozený, v horách Jestřábských mám bydlení. V Bukovici v noci jsem to psal a při tom svou bídu rozvažoval.
Datum jest třicátého června, když měsíček svítil mně do okna.
Hanička (se za čtení zasmušila, vážně hledí na Zajíčka).
Zajíček (zaražen). Ale bože, Haničko, ty nic, a tak se díváš.
Hanička. Je mně vás líto, že se tak poníženě shýbáte a pokořujete.
Zajíček. Když musím! Považ, jen považ, Haničko, v městečku je kantorské místo, a kdybych je dostal, byl bych při tom regens chori! Považ, zasedl bych za varhany farního kostela, řídil bych kůr, bože, jaká radost! A také by to něco neslo, pěkný sobotáles, deputát, kolik sáhů drev, koledy, a štola dá zas na penězích. To bych si moh’ Dorničku vzít ihned, od té chvíle, považ! A spinet bych si časem pořídil. Bože, jaké živobytí! Proto ty prosby, proto se poníženě ohýbám. Ach, kolikrát jsem to musil udělat zadarmo! Před kým se ohýbám, před jakými strejci! No ale, pomyslím, co dělat, jaká pomoc, a těším se v duchu, že jsem přec něco jiného a zapomenu na jejich hloupou pýchu, obzvláště když hraju, když mě to zrovna vznese a jsem uvnitř spokojený, jako když se krásně vyjasní. A i když nehraju a jen tak sedím podvečír a i v noci, když slyším krásnou muziku. Jistě slyším, v duchu, v hlavě, divnou, krásnou – Rozumíš-li mně.
Hanička. Rozumím.
Zajíček (vzrušuje se). Slyším, slyším. Jen ji chytit, chytit.
Výstup 8
Mlynář, předešlí.
Mlynář (stane nepozorován ve dveřích mlýnice).
Zajíček. Ale někdy, když se na mne tak jako s kruchty dívají a nejvíc když mne litují ale opravdu nic při tom necítí leda libost a spokojenost, že jim je lip, když se musím krčit, vykřikne to ve mně, zbouří se opravdu.
Mlynář (s úsměvem). Ale ne na hlas; je to tichá bouřka.
Zajíček (překvapen). No, no – kdyby přišlo do tuha, no – a také co dělat, jaká pomoc.
Mlynář (stane u květin). Tos toho, Haničko, natrhala. (Pohlédne na stěnu : věneček jej mile překvapí). A upletla opravdu (přistoupí k němu) čerstvý věneček. Kde je ten zvadlý?
Hanička. Tu je v kvítí, donesu ho na oheň (dává kvítí do klína) a koření babičce na komůrku. Však jsem tam už dávno nebyla. Babička ji hlídá jako poklad.
Mlynář (škádlivě). Mateřídoušku taky odneseš?
Hanička. Ó, tu jsem již uschovala. (Na odchodu.) Ale nevím, jak mně budeš žehnat, až se dovíš, kam. (Odejde rychle dveřmi na síň.)
Výstup 9
Mlynář, Zajíček, pak Klásková.
Zajíček (za Haničkou). Jako laštovička.
Mlynář. Co jste nám Jozífku přines?
Zajíček. Novinu.
Mlynář. Ó už vím.
Klásková (na síni). Že tu není. (Na prahu.) Že tu není, že ne.
Mlynář. Váš muž? Není.
Klásková. Aha, pan spomocník! (Vstoupí). Tak tady není. (K Zajíčkovi na jisto.) U vás nebyl.
Zajíček (rozpačitě) Klásek?
Klásková (nečekajíc, rychle). Ne, řekněte ne. No. Taky ne. Ó, já věděla. Že prý doskočí sem do mlýna, povídal, zeptat se stran mletí, jestli byste nám ten trošek semleli. Najednou si vzpomněl, najednou taková starost o mletí. Ale to on, když jsem byla na zahrádce jistě dostal nějakou štafetu. – Jen jsem se na zahrádce omrkla, a už to bylo – už od stavu pryč a hned se strojí.
Zajíček (nejistě). To jsem.
Klásková. Mlčte, vy mu chcete pomoct z louže. Ó ne, však já vím, co s tím mletím. A do mlejna se ptát s klarinetem! Však jsem shlídla, jak strčil klarinet pod kabát jako zloděj. Bodejť klarinet do mlejnice! Snad bude stát u moučnice a pískat.
Zajíček. Ale to si u mne sehrajeme.
Klásková. Sehrajete! Tak kde hrajete? Vy tu a kde on, můj muž, kde hraje, kde, kocour roztoulaný. Ale já vám povím – ne, já ne, někdo jiný.
Mynář. Kdo?
Klásková (vytáhne karty). Tyhle.
Mlynář (vesele). Karty!
Klásková. Jen se smějte. Karty povědí svatou pravdu, ty neošidí. (Spustí je pod palcem). Těch se ptám pokaždé, když se mně muž vytratí ze stavení někam na toulku a pokaždé.
Mlynář. Co kladou?
Klásková. Vždycky stejně, vždycky ; to se ví, proto že muž má pokaždé stejné spády. Že má myšlení jinde, kladou, a to má; že jedna osoba ženského pohlaví ho vábí, kladou, a to vábí. (Chvatně hledá v kartách.) Tahle ta; ta povídá, že mně vstoupila ta ženština do cesty. To je taky jistotná pravda, vstoupila. Zemánková, vdovička.
Mlynář (káravě). Víte to jistě?
Klásková. Jistotně vím, že by si muž namlouval, že by jinde sháněl, co má doma. Co pak jsem nějaká baba, nějaká ochechule, co pak.
Mlynář. A nestihla jste ho při ničem?
Klásková. A to by bylo! Ještě to! Je dost, že to karta klade.
Zajíček. Byl u mne a šel na zámek stran toho vítání.
Klásková. Já ho taky uvítám, votiperu.
Mlynář. Klásková, vy jste jako krkavec ženská.
Výstup 10
Braha, předešlí.
Braha (ve dveřích mlýnice vzrušen). Pane otče, pane otče, je tu!
Mlynář. Kdo?
Braha. Vodní mužíček, hastrman.
Zajíček, Klásková. Hastrman!
Braha. Spustili jsme a všecko šlo jako když namydlí, vždyť jste viděl, a teď najednou se kolo zastavilo a stojí; a všecko na něm v pořádku, ale hastrman se za ním kmiť, červená čepička, zelený kabát a knoflíky se mu blýskaly jako zlato, já ho viděl, byl to on, vodní churota. Já jsem vám povídal, že se bude mstít za Haničku.
Klásková. Co, že taky obchází! Kvůli Haničce? Taky takový kocour?
Mlynář. Pojďte.
Braha. Vezměte provaz z lýčí.
Mlynář. Poženu ho i bez provazu (kvapně do mlýnice).
Braha