Lucerna. Alois Jirásek
(skrývajíc za zády starou lucernu, dřevěnou, dost velkou, stane ve dveřích ze síně, rozhlédne se, pak rychle vstoupí a postaví lucernu na stůl, prohlíží si ji. otevře dvířka, zavře, pojednou naslouchá, rychle postaví lucernu na lavičku ke kamnům, postaví se před ni, obrácená ku dveřím ze síně, odkudž vejde.)
Babička. Sama? A bez koření a bez kvítí? (Pohlédne na stěnu.) Áh, věneček.
Hanička. Koření je už na půdě na komůrce. Zanesla jsem je tam, dvéře byly otevřeny.
Babička. Proč nečekalas? Kdož ví, jak jsi to uložila.
Hanička. Ó dobře, můžete se podívat.
Babička. Teď už tam je šero.
Hanička. S lucernou tam nechcete?
Babička. Kdož by teď chodil s lucernou.
Hanička.. Já hned. Mám ráda lucernu.
Babička. Její světlo; to obveselí. Je smutná tma, je smutná noc, všemu dějů mátě. Ta má svou moc a svý právo.
Hanička (tišeji). Je královna duchů a ti jsou její služebníci.
Babička. Královna duchů a nikomu dobrá. Proto světlo obveselí, zvláště když člověk bloudí širým polem o podzimním večeru a když najednou proskočí tmou světylko, v lucerně na lišni, když vůz zahrkotá opuštěnou silnicí.
Hanička. A ještě veselejší je v zimě, když všecko zaváto, večer, když děvčata pospíchají na přástvu a na cestu si lucernami svítí, když pruhy světla se kmi tají po sněhu a po stromech a dlouhé stíny kolem poskakují a se honí, když všude smích.
Babička. Však smutné je to světylko, když je nesou před knězem cestou k nemocnému, když smrt už čeká.
Pomlka.
Hanička (pojednou). A já, babičko, mám ráda lucernu i ve dne, bez světla.
Babička. Hele, a proč ?
Hanička. Ó co jsem v lucerně všecko vídala, když stála přede mnou a její sklo, její stěny se leskly! To byl skleněný pokojíček, můj skleněný zámek. A v něm byla malá, krásná princezna a krásný princ, ty jsem viděla, a jeho dvořané tam byli, páni a paničky ve vyšívaných šatech, všecko se na nich třpytilo zlatem a drahými kameny, všecko jen svítilo v tom skleněném paláci. (Ustupuje pozpátku ke kamnům.) A dnes jsem v něm byla zas. Stál v háji, v samém kvítí. Kolem něho houšť černobýlu, zlatá divizna a modrý jedhoj, plícník, pivoňka a divné koření. Všecko kolem vonělo rmenem, mateří douškou a skleněný zámeček stál v tom sám a sám, opuštěný zaprášený.
Babička (hledí na ni tázavě). Skleněný zámeček?
Hanička. Na půdě, na komůrce, babičko, tuhle, (vezme lucernu, jde s ní k babičce). Tu je. (Zdvihne ji proti oknu, v němž hoří červánky.) Hle, rozsvítili, vidíte, princ přišel za princeznou.
Babička. Dítě, cos to udělala?
Hanička. (divíc se). Co.
Babička. To je ta lucerna. – Viděl ji Libor, ví o tom? Viděl tě?
Hanička. Neví nic, neviděl mne. Což by ji nerad viděl? Ah, proto stála schovaná v koření a zahrabaná v kvítí.
Babička. Aby mu ani na oči nepřišla. Nemělas jí snášet.
Hanička. Proč? Co by ta lucerna.
Babička. Jen trochu skla a dříví a přece je těžkým břemenem na našem starém mlýnu. Ve vsi a všude a po panství vzdychají v poddanství a všechny tlačí hrozná můra, robota. Jen náš mlýn byl a je od nepaměti svobodný. Ale za Liborova děda, kdož ví jak, ale jistě neprávem, mu té svobody vrchnost přece uštípla. Děd i nebožtík můj muž nadarmo se bránili, aby se sprostili toho břemena.
Hanička. Jakého břemena?
Babička. Takovouhle povinnost nám ukovali: Když vrchnosti tohoto panství se zalíbí, když si usmyslí, že půjde tady od mlýna do starého lesa za vodou na zámeček u jezírka, ať o honu, neb v kterýkoliv čas, ba v pravé poledne, ať o samé půlnoci, pokaždé jí musí odtud ze mlýna posvítit.
Hanička. Kdo – A touhle lucernou?
Babička. Touhle lucernou a sám hospodář. Tu musí nést před pány, ač je na svém lánu jako zeman, a musí jít třeba s robotníky ze vsi. Svítit musí pánům až za živý mezník, za starou lípu, v palouku u lesa, tam, co někdy za dávných časů kostel stával.
Hanička (zahledí se na lucernu). Ah, ta lucerna ošklivá – (pojednou). A babičko, pod tou starou lipou je prý poklad.
Babicky Vzácný poklad, drahá koruna. (Zasmuší se.) Pro ni snad se pánům teď i staré lípy zachtělo. Dědovi brali svobodu, vnukovi chtějí vzít majetek i právo.
Hanička (s důvěrou). Libor se nedá.
Výstup 12
Klásek, předešlé.
Klásek (má klarinet pod paždí). Dej pán bůh – (Stanuv ohlíží se.)
Hanička (rychle odnáší lucernu a postaví ji na lavičce u kamen). Klásku, hledáte někoho?
Klásek. I pana spomocníka. Myslel jsem, že tu je. Řek’, abych doběh’ na zámek přeptat se.
Hanička. Byl tu, ale už odešel.
Klásek. Tak to půjdu za ním. (Obrátí se.)
Babička. A vás tu žena hledala.
Klásek (se lekne, stane.) Mne?
Babička. A nějak zle. Viděla jsem ji od srubu a už venku se po vás zlostně sháněla.
Klásek. A to snad ne, i bože ne, co by se zlobila, to ona se nezlobí! To já mám tuze hodnou ženu. Patnáct let, a kdepak, víc, jsme spolu a ještě jsme se nezlobili.
Výstup 13
Klásková, hned za ní mlynář, Braha, předešlí.
Klásková (stane nepozorovaně ve dveřích mlýnice).
Klásek. To když já řeknu: mámo, teče voda nahoru, ona přisvědčí: teče, táto, teče. To je u nás táto, mámo pořád, to kdybych já řek’.
Klásková (hněvivě vyrazí). Co – co – Co kdybys řek’, ty votipero.
Klásek (schová rychle klarinet pod kabát).
Klásková. Tak co bys řek’, tak řekni, řekni ty, kocoure roztoulaný, jen řekni, kdes byl, kdes brousil, obcházel. A co tu chceš, tady, co, co.
Klásek. Ale Kačenko, vždyť já byl u spomocníka, u Zajíčka a pak na zámku.
Klásková. U Zemánkové, viď, viď.
Klásek. Na zámku, manželko, můj klenote, nikde jinde. Ze školy rovnou tam a zase rovnou do školy