Psohlavci. Alois Jirásek
a Příbka do černé šatlavy, každého zvláště. Ostatní jsem dal zavřít do bírdovny. Ráčíte—li jinak poroučeti.«
»Dobře tak.«
»Také jsem zavřel toho dudáka z Oujezda. Z rychty nejprve zmizel, ale pak, když jsme sedláky odváděli, sám se tam namanul.« Lamminger jen pokynul lehko hlavou.
»Ráčíte—li, urozený pane, ještě něco poroučeti?«
»Nic. Dobře!«
Správce, ukloniv se hluboko, odešel. Ještě bylo slyšet odměřené pádné kroky i řinčení ostruh, pak i zvuky ty zalehly. V komnatě uhostilo se hluboké ticho. Lamminger vstav, otevřel víko dubové
truhlice, jejíž zámek byl uražen. Chvíli hleděl na zahnědlé pergameny rukou správcovou prve přehrabané, pak nazdařbůh vyňal vrchní listinu se starou pečetí, a rozhrnuv pergamen, upřel oči na první řádky.
»Nos Carolus, domini regis Boemiae primogenitus, marchio Moraviae, notum facimus, quod quia paterni nostrique fideles dilecti Chodones in Domazlicz – » Četl dále. Oheň v krbu praskal a v příjemný jeho zvuk vmísilo se chvílemi zarachocení tabulek okenních, když jimi noční vítr zatřásl.
Lamminger sáhl po jiném listu s velikou pečetí. Byl český. »My Rudolf, z boží milosti císař svaté římské říše a král český.« Nežli několik řádků kvapně přelétl, byl vyrušen. Dveře z vedlejší komnaty se otevřely a jimi vstoupila jeho manželka, vážná paní přibledlé tváře, mírného výrazu. Byla ještě v bohatých, vpředu vyšívaných šatech, ve kterých uvítala hosty. V záři dvou voskovic na stole planoucích zasvítily se perly a drahé kamení agraf prostřed atlasových kokard nad ňadry i na ramenou nad širokými, zdrhovanými rukávy, mezi jejichž bělostnými náduvkami živě se odrážely četné stuhy veselých barev, v různé kličky uvázané i svinuté. Krásné, tmavé vlasy její byly nad ušima i vzadu v četné kadeře svinuty a drobné kučerky spočívaly jí také na bělostném čele.
Svobodná paní vstoupila ostýchavě a zrak její pátravě utkvěl na líci manželově.
»Nevyrušuji?« tázala se mírně.
»Ó nikoliv, ačkoliv tu mám čtení překrásné a velice zajímavé.« Tvář šlechtičny se vyjasnila. Tak vesele manžel její už dávno neodvětil.
»Přišla jsem vás, milý, upomenout, abyste se šetřil a šel si odpočinout. Unavil jste se jízdou.«
»Dnes necítím unavení. Hle, mé dávné přání! ukázal na rozevřený majestát Rudolfův. Šlechtična se k němu nahnula.
»Ach, hle,« zvolala, »můj předek!« a ukázala na místo, kdež na listině byl podpis kancléře Království českého: »Ladislav z Lobkovic.«
»Ano, váš předek. Jistě si pan kancléř nepomyslil, když tuto listinu stvrzoval, že jednomu z jeho potomků nadělá tolik starostí a že ji zruší. Již je mám.«
»Slyšela jsem, jak se bránili, jak jich nechtěli vydat, ano že i krev tekla.«
»Ano, ano. Co naplat.«
»A musil jste je míti?« ptala se mírně, šetrně.
Svobodný pán zachmuřil své zarudlé obočí.
»Rozumim, je vám těch buřičů líto.«
»Tyto listy jsou již neplatny.«
»To já také říkám, a přece jsem se jich bál, má milá. Já být prokurátorem, chtěl bych jich dobře hájit, a pak vítr u dvora není věčně stejný a nám příznivý. Pamatujte jen, jak bylo za nebožtíka císaře, když ten pan z Grefenberka se těch chámů ujal, a pak za knížete Auersperga, co mne to stálo, abych jeho návrhy zmařil. Být po jeho, dnes by všecko toto panství nebylo mé, a tenkráte tyto listiny byly zrovna tak neplatny jako dnes. Na jich základě mohli začít proces každého dne. Ale teď už ne,« Lamminger se usmál; zato na tvář jeho manželky jako by stín padl. Mlčela, jen tajený vzdech jí zavanul přes rty. Manžel, upíraje na ni pátravě zrak, promluvil kvapně:
»Vy byste si, má milá, ještě něčeho přála.«
»Ano, ale obávám se. Zaslechla jsem, že ti lidé z Oujezda budou trestáni, biti, a že dnes nic nedostanou jíst.«
»Aj, milosrdná i na ty, kteří jsou proti vám. Trestáni budou.«
»Je tam jeden raněný a jeden stařec slabý.«
»O tom raněném ani nemluvte. Starce ušetřím, i těch ostatních, kteří nebyli tak vzdorovití – vám k vůli. Ale již je pozdě, má milá. Dobrou noc! Dnes můžete spokojeně spát, tento dům a vše zůstane již našim potomkům; popel těchto pergamenů všecko zajistí.«
Chladně políbil manželku, jež se více orodovat již neodvážila. Prve se jí uvolnilo, když viděla přísného manžela tak veselé míry, teď odcházela zase zaražena, zamyšlena. Lamminger osamotněv, přešel komnatou, pak se opět zastavil u listin a hleděl na ně
zamyšleným okem. Nečetl však. Pojednou vzal jednu z nich a přistoupil s ní ke krbu. Již zvedl pravici, aby toho starobylého svědka svobod chodských uvrhl do ohně; ale pojednou, zadržen náhlou myšlenkou, spustil ruku, a vrátiv se opět ke stolu, uložil listinu a s ní všechny ostatní do chodské skříně. Pak spustil na ně víko.
VIII
Mráz té noci uhodil. Nejvíce ho cítili v zámku trhanovském chodští vězňové. V pusté bírdovně beze všeho nábytku choulili se staří z Oujezda, s nimi rychtář a mladý dudák Řehůřek, Jiskra. Kupili se na černé podlaze kolem starého Přibka, jemuž na klíně ležela lesklá jeho čekana, pěkně kovaná. Zvečera ještě, jak je sem zavedli, dost hovořili. Mluvili o Matěji Přibkovi, a ještě více o mladém Kozinovi, o jeho smělosti, statečné řeči, o všem jeho dnešním jednání, které každého překvapilo. Jen Jiskra Řehůřek se přitom divně usmál a pravil:
»Ha žádný mi napřed nechtíl věřit, že je dobrý chlap.«
Než nejsmutnější bylo, že pravdu děl starý Váchal:
»Ha nač tuto všechno platno, nač trpíl Kozina, ty, lychtáři, ha tu Přibkovo Matěj, hdyž tuten znamenaný vlk vzel náše mejestáty.«
Cítili všichni slov těch tíhu. Zamlčeli se pak a každý se oddal myšlenkám. I dudákovi nebylo do hovoru jako jindy. – Pozdě zvečera otevřely se dveře znenadání. Vešel dráb, nesa velikou svítilnu, a za ním dva pacholci. Jeden z nich nastlal na podlahu slámy, druhý přinesl chléb a vodu. Pak. zase odešli. Vězňové, usednuvše na stlaní, dali se do večeře; jedině rychtář Syka a starý Přibek svého dílu se ani netkli. Nebylo jim do jídla a zůstali také oba vzhůru, když pak ostatní se natáhli, aby spali.
Noc byla tichá a jasněla. Do bírdovny padal její zásvit dvěma nevelikými okny, jimiž bylo viděti ven na tmavé, dřímající lesy. Na nich tkvěli zrakové obou Chodů. Rychtář Syka se ozval tlumeným hlasem:
»Tuty buly všechny náše.«
»Jau,« přisvědčil stařec. »Ešče dědek v nich chodil kerak ve svým, ha bul tu pánem, ha my nynčko se na ně díváme z harestu.«
Opět se zamlčeli, až po chvíli rychtář, zase k lesům pohlédnuv, vztáhl kvapně pravici a ven ukazuje pravil:
»Hele, Přibku, hin zrovna nad lesem, tuta hvězda!«
Přibek tam upřel své zraky a pokřižoval se.
»Chometa,« pravil zvolna, »nějaký boží znamení!«
Nad táhlým hřebenem černého lesa zářila na tmavomodrém