Psohlavci. Alois Jirásek
na županu i lajbu, nám zbuly jen tuty černý. Ha pak, chudák stará, sám se toho dočkal, haby vidíl, že pravdu prál. Ešče na svý oči vidíl, kerak císařský vojsko nám všechno pobralo, haž nebulo hani kůzlete v mařtali, hani škejby chleba v domě. Von ešče zamlada v zlatejch prymách, ha pak na starý kolena kerak žebrák votrhanej, hladovej! Ha nezbulo mu nic než tuta čakana!
Ó vím, kerak vždycky sluzíl, jak si jen na tu vězdu vzpomíl, ha hdyž se řečílo vo tutich starejch časích. Hale co von! Bulo mu zle, hale co by tepřiva nynčko říkal?! Tenkráte ešče jsme míli náději, hale nynčko – Tuta vězda.« a starci se hlas silně zachvěl, »co tuta nese.«
»Nám nic, na nás pánbůh huž zapomíl,« posteskl starý Váchal. Zraky všech se na něj upřely.
Bylo to těžké slovo a jindy by je, jelikož rouhavé, pokárali, ale v tuto chvíli nikdo ani nehlesl. Zdálo se, že mlčky souhlasí.
Matěj Přibek, co otec jeho starostně pozoroval zlověstnou hvězdu, ležel natažen ve tmavé šatlavě a spal, maje svůj těžký širák pod hlavou. Ruce již neměl provazy svázány. Sen obrovitého Choda, spočívajícího na tvrdé studené zemi, nebyl tuze příjemný, neboť přes tu chvíli sebou prudce trhl a ze spaní vykřikoval.
I ve snu dále zápasil a nanovo se zlobil, že s ním tak zákeřnicky jako s lotrem nějakým jednali, z ničeho jej na rychtě přepadli a provazy svázali.
Ve vedlejší cele, ne méně nepříjemné, seděl Kozina na červotočivém trámci u zdi položeném. Opíraje raněnou hlavu o drsnou a studenou stěnu, obrátil zrak zamyšleně na proužek hvězdnatého nebe, jejž bylo viděti rezavou mříží malého okénka. Dlouho přemýšlel o tom, co se dnes událo. Nebyl nijak sklíčen nebo snad zdrcen.
V nitru jeho se uhostil klid. Klid rozhodnutí a hotové události. Vyjasnilo se mu. Zmizelať nejistota a dusná tíseň blížící se bouřky. Uhodilo, ale tím také zmizel mrak, jenž dlouho již tížil mysl mladého muže, dbajícího své cti. Očistilť jej dnešek a ukázal, jaké je pravé jeho smýšlení, že není tím, zač jej všude měli, i vlastní matka. Také se veřejně stvrdilo, več sám věřil, že práva chodská dosud platila a platí, přes to panské popírání i jejich perpetuum silentium. Co se stalo, nebo co se děje, že Lamminger pojednou stojí tak o majestáty? A teď by se mu měly bez boje nechat?
Vzpomněl na děti, na matku. Jak tam na rychtě se na něj podívala, když jí dal znát, že ví o jejím tajemství, a pak, když ho sem večer na zámek odváděli! Teď jistě jsou všechny pohromadě – děti asi spí, a Hančí, ta ubohá pláče. To se asi děti po něm poptávaly, Pavlík, Hanálka, ta milá hlavička – Zemdlené víčko Kozinovo klonilo se, až je spánek sklopil. Mysl však neznavená zabíhala z vězení ven, přes les, až stanula u lože pod nebesy prostě malovaného, na němž odpočívaly dvě rozmilé děti, klouče boubelaté a plavovlasé děvčátko, nad nímž sklání se mladá žena, pozorujíc blaženě svá dvě poupátka.
Příštího dne odpoledne zavedl Lamminger hosty své, plukovníka hraběte Stampacha a mladého rytmistra hraběte z Vrtby a Freudenthalu do zámecké kanceláře.
V prostranné jizbě, čistě vybílené, bylo příjemně. Hořelť v krbu veliký oheň. Blíže něho usadili se šlechtici do kožených křesel
a pokračovali v hovoru, který už cestou sem zapředli. Trhanovský pán měl slovo.
»Nepřestali by, dokud by kousek pergamenu v rukou měli. Jsou zchytralí, proto teď dlouho mlčeli; ale jak by se jen trochu naskytla příležitost – Neznáte jich, pánové, jaký to tvrdý, houževnatý lid. Lpějí na všem, nač jen poněkud uvykli. Vím, jak bylo se zbraní, když ji musili za mého otce odevzdati. Dost se také bránili, než staré ty pušky a pistole vydali. A ještě ne najednou. Co bylo dohánění, hrozeb, i trestů!«
»Nu, a zvykli si také beze zbraně,« pravil s úsměvem hrabě Stampach.
»Zvykli, ovšem, a tak bude také s těmi listinami.«
»Což byli ti chámové tak po vojensku zřízeni?« ptal se mladý rytmistr.
»I prapor svůj měli i praporečníka.«
»Aj!«
»Ten veliký Chod, který tam na rychtě všechny o hlavu převyšoval, to je poslední jejich praporečník. Ten jej tu odevzdával. Prapor nejpozději odevzdali. Skrývali jej dlouho, až se přece vyneslo, kde je. Byl na Újezdě jako včera ty listiny, u otce toho velikého sedláka. Když jsem tam mušketýra vyslal, nevydali ho, a teprve když jim zle pohroženo, přinesli ho sami. To byla podívaná, ctní pánové! Sám Přibek, ten veliký, jej nesl, a s ním přišla skoro celá ves; otec jeho, rychtář, konšelé a všichni mužové. To byl čestný průvod toho praporu!« dodal Lamminger s uštěpačným úsměvem. »A když ho tu na kanceláři odevzdávali, dal se ten starý Přibek do pláče a nejeden z těch paličáků si oči utíral.«
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.