F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
je tam všechno, co ráčili povídat?“
„Až na to o Lidlech z Lidlova. Ale to se rozumí samo sebou, ovšem dokáže–li se, že byli spříznéni s Kapouny ze Svojkova.“
„A Ferdinand Euseb Václav?“ ptal se nejisté měšťan. „Ten tu není –,“ a Vrba pokrčil rameny.
Pana Lidla jako by bodl. Rychle bral na se makový plášť a dále se neptal. Bylo na něm znáti, jak je zklamán a jak se v duchu zlobí. Zato P. Vrba oživl a ochotně, živě a s úsměvem mu radil, aby, když ty rody tak shání, koupil si Paprockého.
„Dostanou ho v České expedici, teď u Zlatého půlkola, vedle Železných dveří, u pana Krameriusa, a tam by, za mou radu a zaneprázdnění, mohli prenumerírovat tyhle noviny –,“ a ukázal došlé číslo novin. „Pěkné noviny, může je číst každý, i pán,“ to s důrazem vyslovil, „prenumerací je dva zl. 10 kr. pololetně a panu synovi by dobře posloužilo, kdyby se v mateřském jazyce přicvičil –“
Pan Lidl, netaje své zlosti, už jen „pěkně děkuju“ a teď pořád po česku opakoval a rychleji, nežli vešel, vyšel z pokoje. P. Vrba hleděl za ním, i když dvéře zapadly, pak otočiv se živě zvolal:
„Tu máš! Herr von Lidlowa! K staročeskému rodu by se hlásil, ale k jazyku ne.“
„Ten do České expedice sotva půjde –“
„Blázni nespokojení svým sousedským rodem – Ale půjde, do Expedice půjde, pane faráři – Pro Paprockého, hledat šlechtické předky, kterých nemá.“
„Ale českých novin nekoupí.“
„To asi ne. Ale ví alespoň, že nejsou pro sprosťáky.“
Venku zahrčel vůz; chvilku ho ještě bylo slyšeti. Když rachot jeho zanikl, seděl P. Vrba už zase u kamen proti starému faráři a přehlížel číslo novin, jmenovitě zprávu vzadu o nové České expedici, že se přestěhovala do domu řečeného U zlatého půlkola. Pak četl nahlas loučení císaře Josefa s armádou; „které J. E. Hadik, c. k. dvorské vojanské rady president, na den 14. února známé učinil“.
A tak došlo na „soukromé vojanské zprávy“ v čele listu. Než tu se P. Vrba zarazil a zadíval se do nadpisu novin. Pojednou vstal, vyhledal kvapně na stole poslední číslo Krameriových novin, vyšlé před týdnem, prohlížel jeho hlavu, pak opět hlavu nového čísla, a nedbal dotazů farářových, co je, co shání, až pojednou rozložil před ním obě čísla, nevidí–li nic, tady na titulech.
„Jeden jako druhý,“ odvětil farář, skláněje oči až k samým listům.
„A přece ne!– Ten před týdnem má: Krameryusovy c. k. pražské poštovské noviny – a dnešní číslo, ejhle, Krameryusovy královské, jenom král. pražské poštovské noviny, a ne císařské, královské –“
Starý farář žasl.
„Co to? Co je to?“ opakoval, hledě na Matouška.
„Jiné povětří, pane farář, jiný vítr – Už nebudou patenty pršet, bohdá nebudou – a tuhleto –,“ a vyzdvihl nové číslo do výše, „tuhleto je dobré znamení a první přihláška –“
„A nač?“
„Že máme také korunu, královskou korunu svatovácslavskou, a myslím, že si ji nenechají tam ve Vídni a že nebudeme teď říkat rex non coronatus –“ „Jen se tak netěšte, Matoušku.“
„Ale pane faráři, proč nebyl ten titul na novinách před týdnem? A proč je dnes? Jářku, jiný vítr, začíná foukat jiný vítr.“
II. V ČESKÉ EXPEDICI
Za toho nevlídného počasí nebylo mnoho lidí na ulicích. Zato více povozů, většinou zjednaných, fiakrů se zelenými nebo červenými spodky, kozlíků žlutě i rudě potažených, jezdilo zablácenými ulicemi, v jejichž mokru tál ihned sníh dosud padající. Déle zůstával jenom na holých korunách stromů, jak bylo také patrno na Příkopech v Starých alejích i níže v Nových.
Tudy vedle stromů kráčel jakýs sedlák starý ve vysoké černé beranici, zdobené po straně mašličkami nyní zmočenými jako jeho dlouhé, šedivé vlasy. Na sobě měl krátký zahnědlý kožich, odřené staré brslenky a vysoké boty zablácené. Přes rameno nesl pytel všechen mokrý, v němž na konci vyrážely se obrysy čehosi hranatého, jako nějaké truhličky. Náklad ten mu ien zčásti záda zakrýval, takže bylo viděti kus vyšívání, vybledlé květy vzadu na kožichu. Sedlák vrásčitý, ve tváři i na rukou od větru a plískanice zardělý, kráčel nahrben a krokem klátivým, drže v pravici sprostou, rovnou hůl.
Kolem pospíchali lidé nahoru dolů, v pláštích i v kožichách, v kloboucích, třírohých staršího rázu i módních vyšších, i v čepicích, dámy v pláštích i šátcích, schovávajíce ruce v ohromných rukávnících. Sedlák si jich tak nevšímal, zato více koní a povozů, jmenovitě jednoho panského, zaskleného, žlutého s černým krytem a kozlíkem rudě potaženým se zlatými třásněmi, za nímž na prkně mezi zadními koly stáli dva sluhové v premovaných kloboucích a v dlouhých, pěkných kožichách, držíce se lesklých kruhů krytu kočárového. A vtom přecházel také přes ulici jakýsi švihák, jenž nad svým kloboukem, patrně novým, po módě, „en pain de sucre“, i nad svým svrchníkem s dvojitým límcem držel roztažený deštník.
A na ten povoz a na tu tenkráte dosti vzácnou věc, na modrý deštník, zadíval se starý sedlák tak, že dojíždějící fiakrista musil opakovat, a silně, obvyklé „hóop – hop“, nežli si sedlák všiml a se uhnul. A měl už na čase. To se mu přihodilo u Františkánského náměstí, kdež, ocitnuv se na rozcestí, se zastavil. A také zastavil několik lidí a poptával se po České expedici, kde prodávají české noviny. Dva minuli ani neodpověděvše, třetí mrzutě a jako s opovržením ho zkrátka odbyl, že neví, čtvrtý ukázal, aby šel dál a pak vpravo.
Pak mu kdosi ukázal k Perštýnu; tím dal se kolem starého domu U Hercogů nebo U Reinerů, do jehož nástěnného obrazu sv. Trojice, namalovaného samým Reinerem na průčelí, praly teď sníh a déšť.
Dále v Jilské ulici u Vejvodů pod tesaným erbem seděla bába v čepci u plechových nízkých kamínek, pražíc pučálku. Sedlák, nedbaje jejího volání, aby si koupil, minul ji i dominikánský kostel, z něhož se ozýval hlas varhan, a dostal se k Železným dveřím. Tu se naposledy vyptav, pronikl jejich průjezdem, té chvíle zvláště temným, mezi různými kotci a krámci v černých výklencích, z nichž mrkala rudá světélka olejových lampiček, a dostal se do Michalské ulice.
Hned nalevo, řekli mu prve, že je ta Česká expedicí. Byl by ji poznal i beztoho. Dvoupatrový dům prejzové střechy s vikýřem barokového rázu, zažloutlý, ač ne světlý, ale světlejší nežli všechny sousední domy tmavého anebo zašlého nátěru, měl dvojí vchod. Nalevo, k Železným dveřím, na kraji, hlavní vrata mocnými hřeby pobitá s klepadlem a navrchu v oblouku s mřeží pěkně kovanou; nad vraty bylo patrno vypouklé půlkolo, někdy celé pozlatité, nyní již oprchalé. Od těch vrat vpravo tři okna zamřežovaná v přízemí a za těmi na druhém konci menší polozasklené dvéře s dvěma schody kamennými.
A dvéře ty se té chvíle skoro ani netrhly. Odtud lidé vycházeli s novinami v ruce, jiní tam pro ně vcházeli. Také tu stál jakýsi okroč farářský s jedním koněm, a do toho okroče vynášel čeledín jakýs balík.
Ještě dvéře nezavřel, a již se do nich hrnul hranatý forman v dlouhém ovčím kožiše, plném vzadu květů a tulipánů, v chlupatém klobouce, pod nímž prozelenávala se čepice stažená