F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
temné oči sedlákovy živěji zasvitly zpod hustého obočí a pojednou, obrátiv se přímo k ženským, spustil vážným, jako kazatelským hlasem:
„Jako slunce na den vychází a jako přichystaný muž k své denní práci, tak Josef dosedl na království; bylo krásné jitro i den, kterýž na to následoval, krásný byl a trval za dlouhý čas.
Viděli jsme, čeho viděti na sta žádalo a nevidělo: oni přešli za otci svými do hrobu a svých nábožných žádostí tuto zanechali –“
Ženské, náhlým tím promluvením překvapené, žasly čím dál tím více. Neznámý starý sedlák mluvil plynně, jak by z knihy říkal. Výraz jeho vrásčité tváře a ještě více jeho zapadlých očí, divně jako u vytržení planoucích, je mátl. Některým se zdálo, že se starochovi v hlavě popudilo. Než to, co mluvil o císaři Josefovi, bylo tak rozumné! Ty, které stály vzadu, postoupily dopředu, a již byl podivný kazatel obstoupen zvědavými ženskými. On však, jako by toho i jejich úžasu a poznámek nepozoroval, nerušeně, stejně plynně jako začal, pokračoval, jenže živěji a vroucněji:
„Byloť tu také království, jehož dědicem byl Josef jako jiných zemí, království zajisté z příběhopisů slavné a vznešené.
To však zadáno bylo v ruce přednějších té země jako poddané a v tom otroctví zůstávalo až do tehdejších časů několik set let.
To viděl Josef a srdce jeho pohnulo se nad vzdycháním a zkázou lidu svého a pomyslil sám u sebe, jak by to zlé přetrhl, aby vzdychání lidu v radostnou píseň se obrátilo.“
Za řeči té hlouček kolem starého sedláka vzrostl. Zastaviliť se ti, kteří kolem šli, i ti, kteří z Expedice vycházeli. A staroch dále vykládal:
„I vydal do téhož království jisté nařízení a ono svobodu v sobě obsahovalo; a když lidem přečteno bylo, všichni radostí plesali po celém království. A mladí skákali a provyskovali sobě pod lipou, pod kterouž soužení otcové jich v čas otroctví z potu se chladívali –“
Kolem v zástupu, jenž už zabral skoro všecko nevelké prostranství před Českou expedicí, ozvaly se hlasy souhlasu i úžasu nad sedlákem, jak to hbitě říká a co to je, je–li to z jeho hlavy, nebo odkud to má. A zase tu a tarn, a to poblíže řečníka, pokřikovali:
„Robota!“
„Zrušil robotu –“
A jakási ženská stará dodala:
„Škoda že zemřel –“
Na ta slova venkovský kazatel náhle ustal. Jiskrné, tmavé jeho oči utkvěly na stařeně v bílém kdysi čepci, a zostra se otázal: „Kdo umřel –“
Stařena náhlou otázkou překvapena ani hned neodpověděla, zato však její sousedky. „Císař!“
„Vždyť už má po pohřbu!“ odvětilo několik hlasů. „Nic není pravda!“ vykřikl sedlák a mávnuv pravicí plným hlasem volal: „Nevěřte! To není pravda! Císař neumřel. Je živ, ale odvezli ho, pryč ho odvezli.“
Slova ta různě účinkovala. Babky dvě znovu žasly, jiné ženské na sebe mrkly a významně na se pohlédly, jedna i na čelo prstem ukázala, a výrostek jakýsi v ševcovské zástěře i muž v šosatém kabátě, mající pod paží vaničku s uzenkami ubrouskem zakrytými, dali se do hlasitého smíchu.
„A kam ho odvezli?“ vzkřikl výrostek.
Starý sedlák se na něj jen káravě podíval, pak jako by houfci odpovídal, hleděl zase před se a řekl:
„Nejspíše to na trhu provolali.“
Ženské se daly výrostkovi do smíchu, ale vtom už někdo se z houfu hlasitě otázal:
„A proč by ho odváželi?“ Sedlák se dlouho nerozpakoval.
„Mlhy vystoupily,“ odpovídal, „a pára noční se ukázala, bahna všecka nevyšla a země nebyla očištěna od jedovatých zeměplazů –“
„Nějaký potrhlý písmák a čtenář,“ řekl na tu odpověď vetešník v okovaných brejlích svému nejbližšímu sousedstvu, popelářce nesoucí putnu na zádech a mladé služce se džbánem v ruce, a obrátiv se, zašel k svému nedalekému krámci. Také jiní počali odcházeti, jsouce toho mínění jako vetešník; také sníh, jenž za dobrou chvíli jen řídko poletoval, spustil se zase hustěji. Ti odcházeli a jenom jediný blíže k sedlákovi přistoupil. To ten mladý třicetiletý muž, jenž před chvílí sem z krámu České expedice přišel. Byl slušně vysoký, štíhlý, v pudrované vlásence s copem, v klobouku, maje na sobč tmavozelený kabát širokého a v týle vysokého límce. Velké, modré jeho oči vlídného výrazu již chvíli pozorovaly starého sedláka. Napjatě naslouchal jeho výkladu jako žádný z okolostojících, a když staroch udal nejasně a obrazně příčinu, proč prý císaře Josefa zavezli, dotkl se sedlákova ramene a optal se, odkud je.
„Z Poděbradská,“ odvětil staroch, nadzvedaje svou beranici na pozdrav neznámému pánovi.
„Pojďte se mnou; vidíte, tamhle –,“ a pán ukázal na policejního strážníka, jenž v plášti a v gamaších, maje šavli na řemeni přes rameno zavěšenou a v ruce hůl s třapcem, blížil se směrem od Uhelného trhu. „Měl byste oplétání, že tu na ulici kážete.“
„Mluvím pravdu, jemnostpane –“
Pán se usmál a pravil: „Vím, odkud ji máte. Kam vlastně jdete?“
„Semhle, do České expedicí.“
„Také tam jdu. Jsem odtud.“
„Vždyť je to pan Kramerius sám,“ zvolal vetešník, jenž znovu opustiv svůj krámek, přistoupil ke zbytkům houfce, aby zvěděl, co „pan soused“ vyjednává s tím potrhlým písmákem. Ten, jak uslyšel Krameriusovo jméno, trhl sebou, a upřev zapadlé své oči na mladého muže, živě zvolal:
„Je–li to pravda, že oni jsou pan Kramerius, co vydal Knihu Josefovu?“
„Jsem, a vydal jsem tu knihu, ale už, pantáto, pojďte – Jdete jistě ke mně, a je zima –“
Zamířil do svého krámu. Sedlák poslušně za ním. Když strážník došel, stály tu jenom asi tři ženské – ostatní posluchači starochovi se zatím rozešli – a ty si ještě povídaly o starém sedláku a co tu říkal, že císař neumřel, ale že ho někam zavezli; a jedna s úsměškem dodala, bude–li to také v novinách, snad že to pan Kramerius také vytiskne.
Starý sedlák stanul uctivě smeknuv v České expedici, v klenutém to krámě, jenž příčnou zdí byl na dvé rozdělen. Příčná ta zeď, vycházejíc od zadní stěny, nedosahovala až ku přední, k oknům, takže bylo volné spojení mezi menší místností, ne tak hlubokou, kteráž byla vstupujícímu z ulice nalevo, a mezi místností větší, zrovna proti dveřím, kteráž byla sice úzká, ale hluboká. Podél té příčné zdi stály regály, jakož i v menší místnosti, za pudlem a psacím stolem, plné čísel Poštovských novin a knih, nových, tu vydaných, i starých českých tisků, namnoze velikých a hrubých.
V přední místnosti stála u zdi proti regálům prostá dlouhá lavice, nyní prázdná. Před pudlem čekali tři lidé, mezi nimi forman z Vysokého, jemuž pomocník Krameriův zavazoval právě balík knih. Kramerius, sotva vešli, pravil s nelíčenou vlídností ku starému sedlákovi:
„Tak vítám vás. Jdete ke mně? Co mně nesete, pantáto?“
Sedlák složil pytel na lavici u zdi, a rozbaluje ho a vytahuje z něho onu hranatou věc, mluvil:
„Vzácně