Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
byl rozhodný. On stál, skromně sklopiv oči a očekávaje, že Olsufij Ivánovič ho obejme. Mezi hosty bylo znáti vzrušení a překvapení; ba i sám nepohnutelný a hrozný Gerasimyč zajiknul se při slově „To pochybuju…", když tu náhle nešetrný orchestr z ničeho nic spustil polku.
Všechno bylo to tam, všechno vzal vítr. Pan Goljadkin sebou trhnul, Gerasimyč ustoupil o krok nazpět, všechno, co bylo v sále, rozvlnilo se, jako moře, a Vladimír Semenovič už se vznášel v prvním páru s Klárou Olsufjevnou a za ním krásný poručík s kněžnou Čevčechanovou.
Diváci zvědavě a s nadšením tlačili se pohlédnout na tanečníky, neboť polka byl tanec zajímavý, nový, modní, jenž kroužil všem hlavu. Pan Goljadkin byl na okamžik zapomenut.
Avšak náhle nastalo všeobecné vzrušení, nastal zmatek a chvat. Hudba umlkla… stala se podivuhodná příhoda. Unavená tancem Klára Olsufjevna, jedva popadajíc dechu od únavy, s planoucími tvářemi a vysoko se vzdýmajícími prsy klesla vysílena do křesla. Všechna srdce obrátila se k rozkošné čarodějce, všichni jeden přes druhého spěchali, aby jí blahopřáli a poděkovali za potěšení, které jim prokázala – když se náhle před ní ocitl i pan Goljadkin.
Pan Goljadkin byl bledý, do krajnosti vzrušený. Zdálo se, že i on byl vysílen, neboť jedva se hýbal. Na ústech mu hrál jakýsi úsměv a při tom prosebně vztahoval ruku. Klára Olsufjevna v překvapení neměla času, aby utrhla ruku a mašinálně vstala na pozvání pana Goljadkina. Pan Goljadkin zavrávoral vpřed jednou, podruhé, potom zdvihl nožku, potom jaksi šoupnul druhou nohou, potom trochu dupnul a pak klopýtnul… chtěl také tancovat s Klárou Olsufjevnou.
Klára Olsufjevna vykřikla. Všichni přiskočili, aby vysvobodili její ruku z ruky pana Goljadkina a v okamžiku náš hrdina byl zatlačen zástupem na dobrých deset kroků daleko. Kolem něho utvořil se také hlouček. Ozval se pískot a křik dvou stařen, které pan Goljadkin div neskácel při svém ústupu. Zmatek byl hrozný; všichni se vyptávali, všichni křičeli, všichni radili. Hudba umlkla. Náš hrdina se vrtěl ve svém hloučku a mechanicky, trochu se usmívaje, cosi mumlal pro sebe, jako, proč prý by ne, a že prý polka, aspoň pokud jemu se zdá, je tanec nový a velice zajímavý, stvořený na potěšení dám… ale, když prý je tomu tak, že je srozuměn…
Avšak zdá se, že se nikdo už neptal, je-li pan Goljadkin srozuměn, nebo ne. Neboť náš hrdina pocítil, jak náhle čísi ruka padla na jeho ruku, že druhá ruka se trochu opřela o jeho záda a že ho s jakousi zvláštní péčí obracejí v jistou stranu. Konečně spozoroval, že jde přímo ke dveřím. Pan Goljadkin chtěl honem něco říci, něco podniknouti… Ale ne, už nechtěl nic. Jenom se mechanicky ještě usmíval v odpověd na to, co se s ním dálo.
Konečně pocítil, že na něho oblékají plášť, že mu narazili na oči klobouk – potom pocítil, že se nachází v síni ve tmě a v chladu, a na konec i na schodech. Tu klopýtnul a zdálo se mu, že padá do propasti; chtěl vykřiknout – a náhle se ocitnul na dvoře. Svěží vzduch zavanul mu do obličeje, a on se na chvíli zastavil. A právě v ten okamžik doletěly k němu zvuky orchestru, jenž spustil na novo. Pan Goljadkin náhle si vzpomněl na všechno; zdálo se, že všechna pokleslá síla znova se k němu vrátila. Trhnul sebou s místa, na němž stál dosud jako přikovaný a střemhlav letěl ven, někam na vzduch, na svobodu, kam ho oči povedou…
Na všech petrohradských věžích, které ukazují a bijí hodiny, odbila zrovna půlnoc, když pan Goljadkin celý zmatený vyběhl na nábřeží Fontánky nedaleko Izmajlovského mostu, prchaje od nepřátel, od pronásledování, od krupobití na něho namířených šnupek, od křiku poplašených stařen, od vzdychání a zděšení ženštin i od vražedných pohledů Andreje Filippoviče.
Pan Goljadkin byl ubit, ubit dokonale, v plném slova smyslu a jestliže si zachoval v tuto minutu schopnost utíkati, stalo se to pouze jakýmsi zázrakem, ve který na konec ani sám nechtěl věřiti. Noc byla hrozná, listopadová, mokrá, mlhavá, deštivá, sněživá, těhotná revmatismem, rýmami, zimnicemi, bolestmi v krku, horečkami všech možných druhů a způsobů, jedním slovem všemi dary petrohradského listopadu. Vítr vyl v pustých ulicích, zdvihaje černou vodu Fontánky výše železných kruhů, upevněných v nábřeží, a bujně otřásaje hubenými svítilnami na chodníku, které provázely jeho vytí tenkým pronikavým skřípotem, což tvořilo nekonečný, pisklavý, řinčivý koncert, dobře známý každému petrohradskému obyvateli.
Pršelo a sníh padal zároveň. Prorážené větrem praménky dešťové vody stříkaly div ne horizontálně jako ze stříkačky a bodaly a sekaly tvář nešťastného pana Goljadkina jako tisíce jehel a špendlíků. Uprostřed nočního ticha, do něhož zalehaly pouze vzdálený hukot kočárů, vytí větru a skřípání svítilen, tesklívě se ozývalo šplíchání a zurčení vody, stékající se všech střech, stříšek nad vchody, žlabů a řims na žulovou dlažbu chodníku. Ani duše nebylo ni v blízku, ni v dáli, ba zdálo se, že ani nemůže býti v takovou dobu a za takovéto nepohody.
A tak samotný pan Goljadkin, sám se svou zoufalostí cupal v tu dobu po chodníku Fontánky svým obvyklým drobným spěšným krůčkem, chvátaje, aby doběhl co možná brzy do své Šestilávočné ulice, do svého bytu ve třetím poschodí.
Ačkoli sníh, déšť a vše to, proč nemáme ani jména, když se rozdovádí vichřice a plískanice pod petrohradským listopadovým nebem, najednou, jedním rázem učinilo útok na zničeného neštěstím pana Goljadkina, a nemajíc s ním ani sebe menšího slitování, nedávalo mu oddechu, pronikalo mu do kostí, zalepovalo oči, provívalo ho ze všech stran, shánělo ho s cesty a zbavovalo ho poslední špetky rozvahy: ačkoli se to všechno jedním rázem vrhlo na pana Goljadkina, jakoby se bylo schválně spolčilo a smluvilo se všemi nepřátely za tím účelem, aby mu připravilo povedený den, večer a noc – pan Goljadkin přes to přese všechno zůstal skoro necitelným ke všem těm posledním projevům pronásledujícího jej osudu; tak silně otřáslo a zničilo ho vše to, co se s ním přihodilo před několika minutami u pana státního rady Berendějeva!
Kdyby nyní nestranný, nezaujatý nějaký pozorovatel pohlédl mimochodem, ze strany na tesklivý spěch pana Goljadkina, i ten by okamžitě byl proniknut veškerou strašnou hrůzou jeho nehod a řekl by zcela jistě, že pan Goljadkin hledí nyní tak, jakoby se chtěl sám před sebou někde schovat, jako by sám před sebou chtěl někam uprchnout!
A bylo tomu vskutku tak. Řekneme více: pan Goljadkin nejenom si přál uprchnouti sám před sebou, nýbrž uplně se zničiti, nebýti, proměniti se v prach a popel, v tyto minuty nepozoroval nic kolem sebe, nerozuměl ničemu, co se dálo vůkol něho, a hleděl tak, jako by pro něho ve skutečnosti nebylo ani nepříjemnosti této sychravé noci, ani dlouhé cesty, ani deště, ani sněhu, ani větru, ani vší té ošklivé nepohody. Jedna kaloše, která se smekla s pravé boty pana Goljadkina, zůstala v blátě a ve sněhu na chodníku Fontánky a pana Goljadkina ani nenapadlo, aby se pro ni vrátil, neboť nespozoroval, že ji ztratil. Byl tak pomaten, že několikrát, nedbaje ničeho, co se děje kolem, a proniknut úplně dojmem svého nedávného, strašného pádu, náhle zůstával nehybně státi jako sloup uprostřed chodníku. V takový okamžik umíral, mizel. Potom sebou náhle trhnul jako zběsilý, a běžel, běžel, neohlédaje se, jakoby prchal před pronásledovníky, před jakousi ještě hroznější nehodou…
Opravdu, jeho postavení bylo hrozné!
Konečně, pozbyv sil, pan Goljadkin stanul, opřel se o nábřežní zábradlí jako člověk, kterému se náhle spustila z nosu krev a upřeně začal pohlížeti na kalnou, černou vodu Fontánky. Není známo, mnoholi času strávil tímto zaměstnáním. Jen tolik je známo, že v tu minutu zoufalost pana Goljadkina dostoupila takového stupně, že tak