Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
není na koho, neboť z části, přiznám se, byl jsem vinen já sám."
Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.
Uřadníci znova na sebe mrkli.
„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo. Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové, neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem, pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se vzdálil.."
Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého, krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.
„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte," namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke dveřím.
„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více – mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou, pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli; zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán – a tím se pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě, pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě otázka, pánové!"
Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel, zanechav je plné udivení.
„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška, kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným, vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po třetí, když sestupoval se schodů.
„K Izmajlovskému mostu."
„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"
„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin; „nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve; a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans fagon, proto i já mohu…"
Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve svém rodinném kruhu – sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi.
Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý. Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se vzhůru po schodech.
„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.
„Doma, to jest není, on není doma."
„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já – já jedu k obědu, přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"
„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás nepřijímali."
„Ty… ty, brachu… ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že jest odhodlán odebrati se do pokoje.
„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"
Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.
„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já…"
„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem darebáka Semenyče. – Není možno," pravil pak zdvořile, ale rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno. Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."
„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není nikterak možno?"
„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:
Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout…"
„Ale proč? Co je to? Jak…"
„Dovolte, dovolte!.."
„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne… Nu, co je to? Já přijedu k obědu…"
„Dovolte, dovolte!.."
„Nu, ostatně, to je něco jiného – prosí, abych odpustil.
Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"
„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům, kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče, měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si; doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na prahu a z části už na schodech.
„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči…" ozval se hlas Andreje Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.
Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.
„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost rozhodným.
„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem…"
„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj soukromý život, Andreji Filippoviči."
„Jak prý?"
„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."
„Jak! Vzhledem k úřadnímu… Co se to, pane, děje s vámi?"
„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc pranic…"
„Co… Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil, pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej Filippovič