Toužení . Блейк Пирс
ohledu."
"Jo, ale jezero taky," řekl Colby.
Janine se otočila a rozhlédla se po jezeře Nimbo. I když ona sama ještě omamné účinky plně nepociťovala, pohled to byl nádherný. Pozdně odpolední slunce zažehlo stěny kaňonu planoucí rudou a zlatou barvou. Voda odrážela barvy jako velké hladké zrcadlo.
Vzpomněla si, že španělské slovo nimbo znamená svatozář. Ten název naprosto seděl.
Znovu si vzala do ruky dýmku a zhluboka natáhla, až v krku pocítila vítané pálení. Omamný účinek se každou chvílí musí dostavit. To bude legrace.
Co to ale bylo, ten černý stín dole u vody?
Jen světelný klam, říkala si Janine.
Ať už to bylo cokoliv, bylo nejlepší to ignorovat, než se tím nechat znepokojit nebo vystrašit. Vše ostatní bylo tak dokonalé. Toto bylo jejich oblíbené místo, její a Colbyho – tak nádherné, schované za jednou ze zátok na jezeře, stranou od kempů, pryč od všeho a od všech.
S Colbym sem obvykle chodívali o víkendech, ale dnes odešli dřív ze školy a vydali se sem. Počasí během pozdního léta bylo příliš lákavé. Tady bylo mnohem chladněji a bylo to tu mnohem hezčí než ve Phoenixu. Colbyho staré auto bylo zaparkováno u polní cesty za nimi.
Když se podívala na jezero, pocítila záplavu nového rozpoložení - cítila se silně drogově omámená. Jezero se zdálo až příliš intenzivně nádherné, než aby se na něj dál dívala. A tak se podívala na Colbyho. On ale také vypadal intenzivně nádherný. Popadla ho a políbila. On jí polibek opětoval. Ten polibek byl úžasný. On celičký vypadal skvěle a měla z něj skvělý pocit.
Odtáhla své rty od jeho a podívala se mu do očí, udýchaně vyslovila, "Nimbo znamená svatozář, věděl jsi to?"
"Páni," řekl. "Panejo."
Jeho hlas zněl, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou kdy v životě slyšel. Vypadal a zněl tak legračně, když to říkal, jako by to bylo posvátné nebo tak něco. Janine se začala smát a Colby se k ní přidal. Za pár okamžiků byli zamotaní v náručí toho druhého, jejich ruce tápaly a hladily.
Janine se podařilo vyprostit.
"Co se děje?" Zeptal se Colby.
"Nic," odpověděla Janine.
V mžiku ze sebe strhla své tričko. Colby vykulil oči.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Co si myslíš, že dělám?"
Začala bojovat s jeho tričkem, snažila se ho z něj sundat.
"Počkej chvilku," řekl Colby. "Tady?"
"Proč ne tady? Je to lepší než zadní sedadlo tvého auta. Nikdo se nedívá."
"Ale co když se objeví loď..."
Janine se zasmála. "Když se objeví loď, tak co? Koho to zajímá?"
Colby nyní začal spolupracovat, pomáhal jí dostat se ze svého trička. Oba byli nemotorní vzrušením, které to rozechvění jen zesílilo. Janine nechápala, proč se tu na to nevrhli dřív. Nebylo to poprvé, kdy tu kouřili trávu.
Ale Janine si stále připomínala ten obrys u vody. Něco tam bylo a dokud nepřijde na to, co to je, bude se jí to připomínat a mohlo by to všechno pokazit.
Zatímco lapala po dechu, postavila se.
"Pojď," řekla. "Pojďme se na něco podívat."
"Cože?" Zeptal se Colby.
"Já nevím. Prostě pojď."
Vzala Colbyho za ruku a klopýtali po drsném svahu směrem k břehu. Janino opojení se nyní zkazilo. Nesnášela, když se to stalo. Čím dříve zjistí, že to je něco neškodného, tím dříve znovu získá svůj předchozí dobrý pocit.
Přesto si ale začínala přát, aby její pocit omámení byl býval nepřišel tak rychle a tak intenzivně.
S každým krokem bylo možné vidět objekt stále jasněji. Byl z černého plastu a tu a tam se černé bubliny objevovaly na vodní hladině. A hned vedle něj bylo něco malého a bílého.
Když byla Janine jen kousíček od vody, viděla, že to je velký černý pytel na odpadky. Na konci byl otevřený a z otvoru trčel tvar ruky, nepřirozeně bledé ruky.
Nejspíš figurína, pomyslela si Janine.
Sklonila se nad vodou, aby se podívala zblízka. Nehty byly namalovány křiklavě červenou barvou, která silně kontrastovala s bledostí. Janine jako by projel elektrický proud, uvědomila si něco hrozného.
Ruka byla skutečná. Byla to ženská ruka. Pytel obsahoval mrtvé tělo.
Janine začala křičet. Slyšela, jak Colby začal také vřeštět.
A věděla, že nebudou schopni přestat křičet ještě dlouhou dobu.
KAPITOLA PRVNÍ
Riley věděla, že snímky, které se chystala ukázat, budou její studenty FBI akademie šokovat. Někteří z nich je zřejmě nebudou schopní zpracovat. Očima přelétla po dychtivých mladých tvářích, které ji sledovaly z půlkruhu vedle sebe zarovnaných stolů.
Uvidíme, jak budou reagovat, pomyslela si. Mohlo by to pro ně být důležité.
Riley samozřejmě věděla, že v celé škále trestných činů jsou sériové vraždy vzácné. I tak se tito mladí lidé musí naučit všechno, co by měli vědět. Touží po tom stát se agenty FBI a brzy zjistí, že většina místních policistů nemá se sériovým případy žádné zkušenosti. A zvláštní agentka Riley Paige je na sériové vraždy odbornice.
Stiskla dálkové ovládání. První snímky, které se na velké obrazovce objevily, neměly s násilím nic společného. Bylo to pět portrétů žen, nakreslených uhlem, od mladých až po střední věk. Všechny ženy byly atraktivní a usměvavé a portréty byly nakresleny dovedně člověkem, který miluje umění.
Jak Riley mačkala ovladač, pronesla, "Těchto pět kreseb bylo provedeno před osmi lety umělcem jménem Derrick Caldwell. Každé léto vydělal spoustu peněz kreslením portrétů turistů na Dunes Beach promenádě zde ve Virginii. Tyto ženy byly mezi jeho posledními klienty."
Po posledních pěti portrétech Riley znovu klikla. Další fotografie byl odporný snímek otevřené pultové mrazničky s torzem ženského těla. Slyšela, jak její studenti vyjekli.
"To se stalo s těmi ženami," řekla Riley. "Zatímco je kreslil, Derrick Caldwell nabyl přesvědčení, abych použila jeho vlastní slova, že jsou ´příliš krásné na to, aby žily." Takže jednu po druhé sledoval, zabil, rozřezal a uložil ve svém mrazáku."
Riley znovu klikla a snímky, které se vzápětí zobrazily, byly ještě více šokující. Byly to fotografie pořízené týmem ústavu soudního lékařství poté, co těla znovu sestavil.
Riley řekla: "Caldwell ve skutečnosti ´zpřeházel´ části těl tak, aby ženy byly k nepoznání."
Riley se obrátila k učebně. Jeden student se řítil k východu a držel se za břicho. Jiní vypadali, že budou každou chvíli zvracet. Někteří byli v slzách. Zdálo se, že jen hrstka vyhlíží nevzrušeně.
Paradoxně se Riley cítila docela jistá, že klidní studenti jsou ti, kteří by nepřežili školicí akademii. Pro ně to byly