Toužení . Блейк Пирс

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Kolem Riley se rozezněly výstřely. Po své levici slyšela praskavý hluk pistolí. Po své pravici slyšela těžší zbraně – silné rány z vojenských kulovnic a staccato výstřely samopalů.

      Uprostřed povyku vytáhla svůj Glock z pouzdra na boku, zalehla a vypálila šest výstřelů. Vstala do kleku a vypálila tři rány. Nabila si obratně a rychle, pak vstala a vypálila šest výstřelů, nakonec si klekla a vystřelila další tři rány levou rukou.

      Vstala a zbraň si uložila do pouzdra, pak ustoupila od palebné linie a sundala si chrániče sluchu a ochranné brýle. Cíl ve tvaru láhve byl dvacet pět yardů daleko. I z této vzdálenosti viděla, že má zásahy pěkně pohromadě. V sousední pozici se stážisté z FBI Akademie věnovali tréninku pod vedením jejich instruktora.

      Už to byla nějaká doba, co Riley vystřelila ze zbraně, i když byla v práci vždy ozbrojená. Vyhradila si toto místo na střelnici FBI Akademie na trénink a jako vždy cítila, že je na hrubé síle cukání střílející zbraně něco uspokojujícího.

      Zaslechla za sebou hlas.

      "Jsi trochu jako ze staré školy, nebo ne?"

      Otočila se a opodál uviděla stát zvláštního agenta Billa Jeffreyse, šklebil se. Usmála se. Riley přesně věděla, co myslel tím, že je ze "staré školy". Před několika lety FBI změnila pravidla pro střelbu ostrými náboji pro kvalifikaci pro pistole. Střelba v leže byla součástí starého drilu, ale nyní už nebyla vyžadována. Teď se kladl větší důraz na střelbu na cíl zblízka, mezi třemi a sedmi yardy. To byla doplněno o zařízení s instalací virtuální reality, kde se agenti stali součástí situací, zahrnujících ozbrojené střety na blízko. A stážisté také prošli nechvalně známou uličkou Hogan, falešným městem o deseti akrech, kde bojovali s imitací teroristů paintball zbraněmi.

      "Někdy jsem ráda ze staré školy," řekla. "Myslím, že jednou budu skutečně muset na dálku použít smrtící sílu."

      Z vlastní zkušenosti Riley věděla, že ty opravdové okamžiky se téměř vždy udály zblízka a byly osobní a často nečekané. Ve skutečnosti musela ve dvou nedávných případech bojovat muž proti muži. Jednoho útočníka zabila jeho vlastním nožem a dalšího náhodně uchopeným kamenem.

      "Myslíš, že něco připraví tyhle děti na skutečné události?" Zeptal se Bill, kývl směrem k učňům, kteří nyní skončili a opouštěli střelnici.

      "Ne tak docela," řekla Riley. "Ve virtuální realitě mozek přijímá scénář jako reálný, ale žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, žádná bolest, žádný boj o převahu. Uvnitř vždy převládá pocit, že nehrozí zabití. "

      "Přesně," souhlasil Bill. "Budou muset zjistit jaké to je ve skutečnosti, stejně jako jsme to museli před lety zjistit my."

      Riley na něj vrhla kosý pohled, zatímco se vzdalovali od palebné linie.

      Bylo mu čtyřicet let, stejně jako jí, a jeho tmavé vlasy získávaly nádech šedé. Sama sebe se ptala, co to znamená, když se přistihla, jak ho přirovnává ke štíhlejšímu, drobnému sousedovi.

      Jak se jmenuje? položila si otázku. Á, ano - Blaine.

      Blaine byl hezký, ale nebyla si jistá, zda se Billovi vyrovná. Bill byl velký, pevný a velmi atraktivní.

      "Co tě sem přivádí?" zeptala se.

      "Slyšel jsem, že tu budeš," řekl.

      Riley se na něj nejistě podívala. To asi nebude jen přátelská návštěva. Z jeho výrazu viděla, že jí ještě není připraven říct, co chce.

      Bill řekl: "Jestli si chceš dril dokončit, mám na tebe vyšetřený čas."

      "Byla bych ti vděčná," řekla Riley.

      Vzdálili se do samostatné části střelnice, kde jí nebude hrozit zasažení zbloudilými kulkami od účastníků školení.

      Zatímco Bill obsluhoval časovač, Riley přelétla všemi fázemi kvalifikačního kurzu pro FBI pistole, střílela na cíl ze tří yardů, potom pěti, pak sedmi, pak patnácti. Pátá a poslední etapa byla jediná část, která jí nepřipadala ani trochu náročná – střelba zpoza barikády a na dvacet pět yardů.

      Když byla Riley hotová, sundala si ochranu hlavy. S Billem přešla k terči a zkontrolovala svou práci. Všechny zásahy byly pěkně pohromadě.

      "Na sto procent – perfektní skóre," řekl Bill.

      "Tak by to mělo být," odpověděla Riley. Nesnesla by, kdyby se jí nedařilo.

      Bill ukázal na hliněný násep za terčem.

      "Trochu absurdní, co?" řekl.

      Několik kusů běloocasé vysoké se spokojeně páslo na vrcholu kopce. Ve skutečnosti se tam shromáždila, zatímco ona střílela. Byla snadno v dosahu, dokonce i pro její pistoli. Ale vysoká nebyla ani z části rušena tisíci náboji, které zasahovaly terče těsně pod vysokým hřebenem, po kterém chodila.

      "Ano," řekla, "a krásné."

      V této roční době byly na střelnici srny běžně k vidění. Byla lovecká sezóna a jako by věděly, že zde budou v bezpečí. Ve skutečnosti se půda FBI Akademie stala pro mnohá zvířata jakýmsi útočištěm, včetně lišek, divokých krocanů a syslů.

      "Před pár dny spatřil jeden z mých studentů na parkovišti medvěda," řekla Riley.

      Riley udělala pár kroků směrem k valu. Srny zvedly hlavy, zíraly na ni a odklusaly pryč. Nebály se střelby, ale nechtěly, aby se lidé přiblížily příliš blízko.

      "Jak to, že to tuší?" Zeptal se Bill. "Myslím tím - že to tady je bezpečné. Nezní všechny výstřely stejně?"

      Riley prostě zavrtěla hlavou. Bylo to pro ni záhadou. Když byla malá, vzal ji její otec na lov. Pro něj byly srny jen zdroj - jídla a usně. Zabít je ji před tolika lety netrápilo. Ale to se změnilo.

      Zdálo se jí to divné, když o tom nyní přemýšlela. Neměla žádné potíže s použitím smrtící síly proti člověku, když to bylo nezbytné. V mžiku by dokázala zabít člověka. Ale zabít jednoho z těchto důvěřující tvorů se nyní zdálo nemyslitelné.

      Riley a Bill odešli k nedalekému odpočívadlu a posadili se spolu na lavičku. Ať s ní přišel hovořit o čemkoli, stále se zdál být zdrženlivý.

      "Jak se ti daří o samotě?" zeptala se tiše.

      Věděla, že to je citlivá otázka a všimla si, že svraštil obličej. Jeho žena ho opustila po letech rozporu, ohledně jeho práce a rodinného života. Bill měl obavy, že ztratí kontakt se svými malými syny. Teď žil v bytě v Quanticu a trávil čas se svými chlapci o víkendech.

      "Já nevím, Riley," řekl. "Nevím, jestli si na to někdy zvyknu."

      Bylo jasné, že je osamělý a má depresi. Během nedávného odloučení a následného rozvodu si to sama dostatečně prožila. Také věděla, že období po odloučení je obzvláště citlivé. I když vztah nebyl příliš dobrý, jste se ocitli ve světě cizinců, kdy vám chybí pocit familiárnosti a člověk neví, co se sebou má dělat.

      Bill