Slavná Přísaha . Морган Райс
přes Kaňon. Pohled na jeho skupinu, jak se ztrácejí ve zvedajících se mlhách Kaňonu, jí lámal srdce a vzpomínka na něj nebyla o nic méně bolestnější. Bylo těžké uchovat si naději, že by se z té výpravy mohli vrátit v pořádku. Byla to ušlechtilá cesta pro dobro celého království– taková, kterou mu nemohla zakazovat. Ale zároveň nedokázala pochopit, proč to musel být zrovna on. Mohl přece jet nějaký zkušenější a trénovanější rytíř. Kdokoliv. Thora by víc než kohokoliv jiného potřebovala po svém boku. Ve všem tom zmatku byla namísto toho ponechána sama, aby vládla celému národu a zároveň nosila Thorovo dítě, o kterém jeho otec ani neví. Přála si, aby tu byl s ní. A strašně se o něj bála. Představa života bez něj jí připadala černobílá a prázdná. Vlastně se při tom pomyšlení pokaždé chtěla rozbrečet.
Jenom kvůli lidem, kteří k ní tak vzhlíželi, a kteří byli na cestě neustále v její blízkosti se vždy udržela a zůstala navenek silná. Musela dále vést svou nekonečnou karavanu směrem na sever do slavného města Silésie.
I když měla tolik důvodů to místo nenávidět, po cestě postupně zjistila, že jí Králův Dvůr bude chybět. Bylo neuvěřitelné, že někdo mohl ukrást ostře střežený Meč Osudu, zrušit tak Štít a umožnit, aby se přes Kaňon mohlo převalit cokoliv, čemu se zachtělo dovnitř. I v její výpravě se už rozšířily zvěsti, že císař Andronicus přistál s obrovskou flotilou u McCloudských břehů. Nebylo ale vůbec jasné, jestli se tomu dá věřit. Zdálo se to nepravděpodobné. Bylo by to příliš rychlé. Určitě by nějaký čas trvalo, než by se to v Impériu vůbec dověděli, a potom by museli sebrat vojsko a přeplout oceán, to přece také nešlo učinit za pár hodin. Jedině, že by za tou krádeží Meče stáli McCloudové a byli s císařem již dopředu smluvení. Ale jak by se jim to mohlo podařit? Jak by jej mohli ukrást? A kam by ho potom poslali?
V lidech kolem sebe cítila velkou sklíčenost a nemohla jim to nijak vyčítat. Lidé čím dál více propadali malomyslnosti a zoufalství. Bez štítu byli i se svou armádou proti Impériu téměř bezbranní. A i kdyby zprávy o Andronicově přítomnosti přeháněly, bylo jenom otázkou času, než se stanou skutečností. Impérium zaútočí, když ne dnes, stane se to zítra, anebo pozítří. A jakmile se tak stane, nebude už žádná šance jeho muže nějak zadržet. Tohle místo, které tak milovala, bude potom brzy dobyto a všichni, které měla ráda a na kterých ji kdy záleželo, budou pobiti jako ovce.
Ten pochod vlastně svým způsobem připomínal i pochod smrti. Ano, Andronicus tu ještě nebyl, ale mnozí měli pocit, jako by již vše bylo ztraceno. Gwen si vzpomněla na větu, kterou ji jednou řekl otec: dobyj srdce své armády a ona potom dobyje cokoliv si budeš přát.
Věděla, že je na ní, aby nějak udržela morálku svých lidí a dala jim alespoň nějaké zdání bezpečnosti, ba dokonce třeba i špetku optimismu. Musela něco udělat. Nemohla nechat svůj vlastní strach, aby ji ovládl stejně jako ostatní. Ne, nesměla teď upadnout do pesimistických myšlenek. Není to přece jenom o ní. Ona je teď vším co její lidé mají a jestli jim nedá naději ona, tak kdo? Potřebují aby byla silná. Potřebují její pomoc.
Přemýšlela, co by na jejím místě udělal otec. Při vzpomínce na něj se bezděčně usmála. Celou dobu by se tvářil statečně a každou chvíli by se něčemu hurónsky rozesmál tak, aby to ostatní slyšeli. Vždycky jí říkal, že musí své strachy schovávat za maskou síly a když o tom teď přemýšlela, uvědomila si, že ani neví, jak by jeho tvář vypadala, kdyby se v ní zračil strach. Nikdo ho tak neviděla. Ani jednou. Možná, že to byla jenom maska, ale byla zatraceně dobrá. Jako vládce se vždy jevil silný a rozhodný, vždy byl takový, jakého jej lidé potřebovali vidět. Možná, že to byla vůbec nejdůležitější vlastnost dobrého vladaře. Uvědomila si, že otec musel přinášet obrovskou oběť tím, že celý život skrýval jakýkoliv náznak slabosti a nejistoty. Měla by se z jeho příkladu poučit a dělat to stejně jako on.
Rozhlédla se kolem a všimla si, že Godfrey jede opodál společně s Illepriou Léčitelkou. Oba byli zabráni do živé konverzace a už nějaký čas jí přišlo, že je v těch rozhovorech něco víc než jen pouhá zdvořilost. Od okamžiku, kdy Illepria zachránila Godfreyovi život, se ti dva hodně sblížili. Gwen si přála, aby tu byli i ostatní její sourozenci. Jenže Reece byl na výpravě spolu s Thorem, Gareth pro ni byl samozřejmě navždy ztracen a Kendrick zůstával stále na Vysočině a řídil opevňovací práce proti novému útoků McCloudů. A vlastně asi i imperiánů. Poslala pro něj rychlého posla – byla to první věc, kterou udělala okamžitě poté, co se rozhodli opustit hlavní město – a doufala, že jej zastihne včas, aby se ještě stihl z Vysočiny stáhnout k ní a pomoci jí bránit Silésii. A pak tu byla její nejstarší sestra, Luanda.
Gweniny myšlenky se k ní obrátily poprvé po velmi, velmi dlouhé době. Mezi jimi dvěma vždy byla spousta rivality a Gwen ani nebyla příliš překvapená, že se Luanda chytila první příležitosti dostat se z Králova Dvora pryč a vdát se za toho McCloudského prince. Její starší sestra byla odjakživa ambiciózní. Gwendolyn se odmalička snažila mít ji ráda a kamarádit se s ní, ale Luanda její náklonnost nijak zvlášť neopětovala. A po nějaké době se i Gwen přestala snažit.
Teď jí ale bylo Luandy líto. Přemýšlela, jaké jsou asi její osudy v McCloudském království, pokud je třeba opravdu napadl Andronicus. Zabije i ji? Gwen se při té myšlence zachvěla. Stály sice na dvou rozdílných stranách barikády, ale přesto byly stále rodinou a ona si přece nemohla přát, aby Luanda zemřela.
Také si vzpomněla na svou matku, dalšího člena její rodiny, který se k jejímu exodu nepřidal. Královna matka namísto toho zůstala v Králově Dvoře a nadále nejevila sebemenší zájem o svět mimo její komnatu. Zůstala s Garethem. To pomyšlení způsobilo, že se Gwen zachvěla. Sice se na matku stále ještě právem zlobila, ale zároveň jí bylo líto, že skončila tak, jak skončila. Co se s ní stane, jestli bude Králův Dvůr dobyt? Bere Impérium alespoň zajatce urozené krve?
Nedokázala se ubránit pocitu, že všechno, co její rodina budovala po generace, spěje k neodvratnému a brzkému konci. Jakoby tomu byla včera, když bylo léto a Luanda se vdávala. Byla to obrovská oslava, Králův Dvůr přetékal pompou a celá rodina byla pohromadě, lidé šťastní a Prsten bezpečně chráněný. Tehdy se zdálo, že to všechno potrvá navěky.
Ale pak se všechno rozpadlo na kusy během mávnutí kouzelného proutku. A teď už nic nebylo jako dřív.
Jakoby jí příroda chtěla dát za pravdu, zvedl se náhle chladný podzimní vítr a Gwen se musela zachumlat hlouběji do vydělané ovčí kůže, kterou si už předtím přehodila přes ramena. Babí léto letos trvalo tak krátce a teď už byla jasně patrná přicházející zima. Každý den foukal studenější vítr, čemuž nejspíše napomáhalo i to, že mířili stále více na sever. Nebe temnělo o poznání dříve než v létě a po celý den bylo také možné slyšet nové zvuky – zimní ptáky, rudočerné supy, kteří měli ve zvyku ve velkých hejnech kroužit vysoko na nebi a potom se snášet jako jeden útvar rychle k zemi. Neustále přitom protivně krákali. Bylo to jako kdyby zvěstovali přicházející smrt.
Od rozloučení s Thorovou družinou pokračovali všichni víceméně podél okraje Kaňonu směrem na sever do nejzápadněji položené pevnosti Prstenu – Silésii. V hlubinách Kaňonu se neustále převalovala strašidelná mlha a mnohdy se vylévala přes okraj až pod kopyta jejich koní.
„Už to není daleko, má paní,“ ozval se hlas.
Gwen se ohlédla a spatřil, že se k ní za jízdy přidružil lord Srog. Měl na sobě typickou zbroj Silésie a dvě koňské délky za ním