Slavná Přísaha . Морган Райс
se vůči jejímu otci tak choval. Dříve tomu bylo jinak. Za časů MacGilova děda Silésie závisela na pomoci Králova Dvora, za jeho otce už jenom minimálně a teď už byla defacto samostatná a jenom loajalita jejího pána ji ještě u Králova Dvora držela. Jenže s vypnutím Štítu a vším tím chaosem v Králově Dvoře se miska vah najednou převrátila tak, že Králův Dvor nutně potřeboval pomoc Silésie. A Silésie vyslyšela.
Stříbrní byli samozřejmě nejelitnější armádní jednotkou v Prstenu a Gwen s sebou měla navíc ještě tisíce běžných vojáků, dobrou polovinu celého královského vojska, ale i tak mohl lord Srog jednoduše zavřít brány a hledět si svého. Nestabilita na trůně byla koneckonců pro mocné lordy velkou příležitostí jak svou moc na úkor trůnu rozšířit.
Jenže Srog namísto toho vyrazil Gwen na pomoc, přísahal jí věrnost a trval na tom, že celou její výpravu přijme v Silésii jako hosty. Gwen byla odhodlaná, že mu tuto obrovskou laskavost jednoho dne náležitě oplatí. Pokud se tedy nějakého jednou vůbec dožijí.
„Nemusíš si se mnou dělat starosti,“ odpověděla laskavě a jemně se dotkla jeho předloktí. „Budeme pochodovat klidně do skonání světa, abychom se do tvého města dostali. Jsme ti za tvou pomoc hluboce vděční. Jsi náš skutečný zachránce.“
Srog se usmál. Byl to rytíř středního věku, jehož obličej brázdila nejedna jizva z bitev. Měl zrzavé vlasy a silnou čelist, která byla vždy hladce oholena. Srog byl muž k pohledání, nejenom lord ale rytíř se vším, co k tomu patří.
„Za tvého otce bych vkročil do ohně,“ odpověděl. „Žádné díky tu nejsou na místě. Je mou velkou ctí oplatit mu jeho dlouholeté přátelství tím, že pomohu jeho dceři. Bylo přece jeho přáním, abys nastoupila na trůn. Takže když pomáhám tobě, pomáhám i jeho odkazu.“
Nedaleko Gwen také jeli generálové Brom a Kolk a za nimi už začínal nekonečný zástup jezdců, který naplňoval okolí cinkotem ostruh a mečů. Všechno to vytvářelo hlasitou kakofonii zvuků, která byla ještě násobena ozvěnou z Kaňonu.
„Má paní,“ ozval se teď Kolk, „nemohu si pomoci, sžírá mě svědomí. Neměli jsme nechat Reece, Thora a ty ostatní kluky, aby se vypravili do Impéria jenom tak samotní. Mělo se přihlásit více skutečných rytířů. Jestli se jim něco stane, všechno to bude ležet na mé hlavě.“
„Je to výprava, kterou si sami vybrali,“ odpověděla mu Gwen. „Je to pro ně věcí cti. Všichni kdo se cítili povinnováni jít také šli. Tvoje svědomí nám v naší věci nijak nepomáhá.“
„A co se stane, když s Mečem nevrátí zpátky včas?“ zeptal se Srog. „Nepotrvá dlouho než Andronicus vyčenichá svoji šanci a zaklepe u našich bran.“
„Potom budeme všichni bojovat,“ řekla Gwen odhodlaně a snažila se, aby v jejím hlase zaznělo co nejvíce kuráže. Všimla si, že si tím vysloužila pohledy několika poblíž jedoucích vysokých vojenských velitelů.
„Budeme bránit tvoje město do posledního muže,“ dodal. „Nikdo neuteče a nikdo se nevzdá.“
Zdálo se, že na generály a velitele tím udělala dojem. Vlastně jej udělala i sama na sebe, její hlas v sobě v tu chvíli měl lecos z otce. Generace MacGilských králů žily v jejích genech dál a ona podle toho musela jednat.
Po nějaké době, kdy pokračovali v pochodu se začala cesta klonit doleva. Do Kaňonu se v tom místě jakoby zakusoval velký zub pevniny a Gwen při pohledu, který se jim záhy naskytl, bezděky otevřela pusu.
Silésie.
Gwen si vzpomínala, že ji otec na své cestě do tohoto města několikrát jako malou vzal s sebou. Od té doby pro ni slovo Silésie mělo vždy magický nádech. Teď když se na něj dívala jako dospělá žena, nebylo o nic méně úchvatné.
Bylo to to nejneobvyklejší pevnostní město, které kdy viděla. Všechny domy, které automaticky přecházely v opevnění, byly vybudované z prastarého rudého kamene Kaňonu. Horní část Silésie čněla do výšky jako věž a byla plná teras a věžiček a vypínala se přímo nad rovinou před městem, zatímco dolní část Silésie se svažovala směrem ke Kaňonu, chráněná z jedné části horním městem a z druhé Kaňonem samotným. Z propasti do města často proudila mlha, která způsobovala, že se vzduch v jeho ulicích mnohdy načervenale třpytil a dodávala tak sídlu ještě mystičtější atmosféru.V některých dnech bylo mlhy tolik, že se zdálo, že je město vybudováno v mracích.
Vnější zdi se vypínaly nejméně třicet metrů vysoko, byly dobře opevněné ochozy a věžemi plnými úzkých střílen i morddír pro lití vroucího oleje. Silésie byla to impozantní pevnost. I kdyby se nepříteli podařilo dostat se přes vnější hradbu, musel by se potom probojovávat důmyslně postavenými průchody po terasách nahoru na vcholek horního města, a potom ještě zase zpátky ze svahu do města dolního. Ztráty, které by útočník při takovém dobývání utrpěl, by byly tak strašlivé, že se za celou dobu existence města nikdo o nic podobného nepokusil. Stálo tu už tisíc let.
Její muži se zastavili a užasle si prohlíželi nový domov. Gwen dobře chápala co teď cítili.
Poprvé po dlouhé době pocítila lehký náznak optimismu. Tohle místo je rozhodně ochrání před Garethovými úklady a i kdyby za nimi poslal druhou polovinu armády, tady se jim hravě ubrání. A tady také založí svůj nový dvůr a začne vládnout. Kdo ví, možná se jí po nějakém čase podaří shromáždit i ostatní lordy z jiných koutů království a MacGilové povstanou z popela.
Lord Srog se zastavil spolu s ní, založil si ruce na prsou a jeho oči zajiskřily při pohledu na vlastní město neskrývanou pýchou.
„Vítejte v Silésii, Výsosti.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Thor se probudil za úsvitu a první co spatřil byly jemné vlny Tartuvianu všude kolem jejich lodi. Moře se třpytilo v paprscích právě vycházejícího slunce. Nad nažloutlou vodou se vznášely chomáče mlhy. Loď se poklidně kolébala na vlnách a jediný zvuk široko daleko bylo narážení vln o její boky.
Posadil se a rozhlédl. Jeho tělo bylo stále těžké z únavy předchozího dne. Měl pocit, že takhle zničený snad ještě nikdy předtím nebyl. Už byli na cestě mnoho dlouhých dní a ve vzduchu už bylo jasně cítit, že se nacházejí v jiné části světa. Ovzduší bylo vlhké a teplota mnohem vyšší než v Prstenu během nejvyššího léta. Bylo to jako kdyby neustále dýchali horkou vodní páru. Tělo se v takovém počasí zdálo těžké a každý pohyb byl vykupován mnoha krůpějemi potu, jenž se z nich řinul i v noci. Jako by se opět vrátilo léto, ale s dvojnásobnou intenzitou.
Jeho přátelé, kteří normálně vstávali podle armádních zvyklostí za úsvitu, stále ještě leželi ochable na palubě a spali. Dokonce i Krohn byl ještě stočený do klubka a nezdálo se, že se hodlá pohybovat. Těžké tropické klima mělo vliv i něj. Nikdo z legionářů se už ani nesnažil stát za kormidlem a jejich loď někam vést. Zdálo se to stejně k ničemu. Jednoduše kormidlo uvázali, aby se loď netočila v kruzích, a nechali se unášet dál a dál. Naštěstí vál celou dobu silný západní vítr a proudy v této části světa rovněž tekly neustále pryč od Prstenu, a tak měli jistotu, že jsou na dobré cestě. Moře je neslo stále jedním směrem, i když se před několika dny snažili odkormidlovat trochu více na sever. Bylo to k ničemu. Tartuvian je nesl tam, kam sám chtěl.