.
třást.
Na čepeli žádné značky nejsou, ale na jílci jeden je!“ zařval Gareth. „Vespod. Nepodíval ses pořádně, ty pitomče!“ Gareth k němu přistoupil blíže, rudý zlostí. „Vespod je vyrytý emblém s mým koněm. Kdokoliv, kdo trochu zná královskou rodinu, pozná, že ta čepel patří mně.“
Potom se zadíval na Firtha, který propadl do rozpaků. Měl sto chutí jej na místě uškrtit.
„Co jsi s ní udělal?“ naléhal Gareth. „Pověz mi, že ji teď máš u sebe. Řekni mi, žes ji vzal s sebou. Prosím.“
Firth polknul.
„Bezpečně jsem se jí zbavil. Nikdo ji nikdy nenajde.“
Gareth se zamračil.
„Kde přesně je?“
„Hodil jsem jí do odpadní jámy, která vede do hradní žumpy. Vynášejí její obsah do řeky každou hodinu. Nedělej si starosti, můj pane. Teď už je hluboko na dně řeky.“
V tom okamžiku se rozezněly hradní zvony. Gareth se otočil a běžel k oknu. Jeho srdce zachvátila panika. Podíval se dolů a uviděl všechen ten chaos a davy, které se začínaly formovat před hradem. Ty zvony mohly znamenat jenom jedinou věc. Firth nelhal. On opravdu MacGila zabil.
Gareth měl pocit, že je jeho tělo najednou ledově studené. Stále ještě nedokázal přijmout fakt, že svými činy uvedl do chodu tak obrovsky významnou věc. A že Firth, mezi všemi schopnějšími, nakonec jeho dílo dokonal.
Najednou se ozvalo vzrušené bušení na dveře. Jakmile je uvolnil, vpadlo dovnitř několik královských stráží. Na krátký moment si Gareth pomyslel, že jsou tu, aby jej zatkli.
K jeho překvapení se ale zastavili a postavili se do pozoru.
„Můj pane, tvůj otec byl pobodán. Je možné, že se po hradě stále ještě potuluje vrah. Zůstaň prosím ve své komnatě. Král je ošklivě zraněný.“
Při té poslední větě se Garetovy zježily vlasy na hlavě.
„Zraněný?“ opakoval Gareth. Slova se mu přitom div nevzpříčila v krku. „Je tedy stále na živu?“
“Je, můj pane, a dá-li Bůh, přežije to a potom nám poví, kdo spáchal ten ohavný čin.“
S lehkou úklonou potom strážný spěchal z místnosti zpátky na chodbu a zabouchnul za sebou dveře.
Garethovu mysl zalila zlost. Chytil Firtha za ramena, hrubě s ním smýknul napříč místností a nakonec s ním praštil o kamennou zeď.
Firth se zmohl jenom na vyděšený pohled. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Cos to provedl?“ zařval Gareth. „Teď jsme oba vyřízení!“
„Ale..ale…“ koktal Firth, „…byl jsem si jistý, že je mrtvý!“
„Jsi si jistý docela často,“ řekl Gareth, „a vždycky je to špatně!“
Potom Garetha něco napadlo.
„Ta dýka,“ řekl. „Musíme ji najít, než bude příliš pozdě.“
„Ale já ji vyhodil, můj pane,“ řekl Firth. „Už je spláchnutá do řeky!“
„Hodil jsi ji do žumpy. To neznamená, že už jí stačili spláchnout do řeky.“
„Ale je to nejpravděpodobnější!“ odpověděl Firth.
Gareth už nemohl blábolení toho idiota déle vystát. Vyhnul se mu a vyrazil ven z místnosti. Firth mu byl v patách.
„Půjdu s tebou,“ řekl.
Gareth se uprostřed kroku zastavil, otočil se a zíral na něj. Byl celý od krve. Už před chvílí se Gareth třásl hrůzou, aby si ho ti strážní v rohu místnosti nevšimli. Měli obrovské štěstí. Firth byl pro něj teď nebezpečnější než kdykoliv předtím.
„Řeknu tohle jenom jednou jedinkrát,“ zavrčel Gareth. „Okamžitě se vrať do mé komnaty, převleč si šaty a spal tyhle co máš teď na sobě. Zbav se všech stop po krvi, které na tobě zůstaly. Potom zmiz pryč z hradu. A dneska se ode mě drž co nejdál. Rozumíš, co ti říkám?“
Na to jej Gareth postrčil zpátky do komnaty, otočil se a dal se do běhu. Sprintoval dlouhou chodbou, poté seběhl točité schodiště, jedno patro za druhým směrem k prostorám určeným služebnictvu.
Konečně se dostal do sklepení, kde se k němu okamžitě otočily pohledy několika služebných. Byli zrovna uprostřed drhnutí obrovských hrnců a varných kotlů, které se používaly pro přípravu jídel na hostinu. V cihlových pecích hořely obrovské ohně a služební, kteří na sobě měli barevné zástěry, byli promočení vlastním potem.
Na vzdálené straně obrovské místnosti uviděl Gareth nádobu na splašky. Ty do ní tekly zhora takřka neustále.
Gareth doběhl k nejbližšímu sluhovi a netrpělivě jej chytil za rameno.
„Kdy byla ta nádoba naposled vyprázdněná?“ zeptal se.
„Odnesli ji k řece jenom před několika málo minutami, můj pane.“
Na to se Gareth bleskurychle otočil, vyběhl z místnosti zpátky na točité schodiště a přes rozlehlé hradní chodby se dostal až ven do chladivého nočního vzduchu.
Bez dechu sprintoval přes travnatou louku před hradem směrem k řece.
Když se k ní blížil, našel si pohledem místo, kde se vzápětí schoval. Velký strom, téměř přímo na břehu řeky. Viděl odsud dva sluhy, jak právě zvedají velkou železnou nádobu a vylévají její obsah do řeky.
Sledoval je, dokud nebyla nádoba úplně prázdná a oni se s ní neotočili na zpáteční cestu do hradu.
Konečně byl Gareth spokojený. Nikdo si žádného nože nevšiml. Kdekoliv ta čepel teď už byla, bylo jisté, že je to někde v řece, která ji právě odnáší pryč od pohledů všech do anonymity. Pokud jeho otec dnes v noci zemře, nebude tu žádný důkaz o totožnosti jeho vraha.
Nebo snad bude?
KAPITOLA PÁTÁ
Thor se držel Reecovi těsně v patách, následován Krohnem, a všichni se ubírali tajnou chodbou směrem ke králově komnatě. Reece je vedl skrz tajné dveře, které se ukrývaly v jedné z kamenných zdí, planoucí pochodní svítil na cestu, kroutící se stísněnými chodbičkami útrob hradu, kde by se Thor bez jeho pomoci dozajista navždy ztratil. Po chvíli se dostali k přímému schodišti, které vedlo do vyššího patra, za ním zahnuli vlevo, aby se dostali k dalším schodům. Thor přemýšlel, jak spletité tyhle tajné uličky asi tak mohou být.
„Tyhle cesty byly v hradu vybudovány před stovkami let,“ vysvětlil Reece lehce zadýchaně a šeptem, zatímco se ubírali dál. „Postavil je prapradědeček mého otce, MacGil Třetí, po jednom dlouhém obléhání. Měla to být úniková cesta. Ironií osudu jsme od té doby ale už nikdy obleženi nebyli a tak se to tu po staletí skoro nepoužívalo. Chodby byly zabarikádované a já jsem je náhodou objevil ještě jako děcko. Rád je čas od času používám, když se potřebuju přesouvat hradem, ale nechci aby někdo věděl, kde jsem. Když jsme byli mladší, tak jsme tady já, Gwen a Godfrey hrávali na schovávanou. Kendrick byl příliš starý na to, aby si hrál