Psohlavci. Alois Jirásek
to sama selka, toho statku hospodyně, žena mladá, pěkné postavy, pěkného obličeje, z něhož nejhezčí byly jasné hnědé oči a nos táhlý a rovný. Vlasy měla pestrým šátkem zavinuty, na sobě pak sukni, obléčku a rukávce.
Postavivši misku na sudeň, usedla zase na židli opodál malované postele pod nebesy, a vzavši kucel do ruky, uváděla hejčedlo v houpavý, volný pohyb a jala se přitlumeným hlasem zpívati:
»Hajej dítě,
kolebu tě,
habys spalo, neplakalo,
svý mamince pokoj dalo.«
Zvenku se ozývala bouře. Šum stromů a hukot větru sléval se v jediný hlas, od něhož se okna otřásala. Mladá však matka zpívala ukolébavku dále. Ale ještě jiné zvuky nežli její písně bylo ve světnici slyšeti. Ve stinném koutě z postele pod nebesy; odtud se ozýval hlasitý šepot, šuškání a tajený smích, jenž dlouho dušen teď propukl, vesele, jasně, jako stříbrný zvonek. Ale hned ho druhý, hrubší hlas konejšil, tlumil, a vtom také hospodyně je od hejčedla okřikla – nikoliv však ostře a přísně, aby se upokojili, že Hanálka usíná. Pak zase, houpajíc, dala se do zpěvu:
»Nedáš-li ty pokojíčka,
hodíme tě do rymíčka,
a z rymíčka do Dunaje.
Chyjť si ho, ty hastrmane! «
Malá Hanálka v hejčedlu spokojeně si broukala a houkala, ale čím dál tím slaběji, až umlkla. Ještě několik kývů, pak pustila matka kucel a zamířila k posteli, když v ten okamžik zpod čistých nebes vztyčil se hospodář, její muž, jenž byl dosud se svým nejstarším děckem se povaloval a s ním se škádlil.
Sedlák, jemuž bylo málo přes třicet, muž slušně vysoký a urostlý, shrnuv si dlouhé, kaštanové své vlasy za uši, hleděl usmívavě vstříc své ženě. Klučina pak tříletý, košilatý, tváře kulaté, jiskrných očí jako trnky, opíraje se o tatíkova záda, volal na matku, aby k nim přisedla.
»I vy nehupřahaná čeládko!« zvolala s líčenou přísností selka. »Ticho! Pavle, huž bys míl spát. Chutě do pelíška! Hanálka teky huž spí!«
»Ha pěkně spí!« ozval se hospodář, a zasmáv se, ukázal na hejčedlo. Z něho přes okraj vyhlédla rozmilá hlavička malé, asi dvouleté holčičky, jejímiž plavými kučerami prorážela zardělá zář planoucí louče jako lesklé zlato.
Mladý Sladký, nebo Kozina, jak mu po jménu jeho statku říkali, vstal a šel k hejčedlu. Byl v kožených, světlých spodkách po kolena, v punčochách a těžkých střevících, bez vesty, bez kazajky, jen tak v košili širokých rukávů, zpředu porozhalené. Jak ruce po své dcerušce vztáhl, jak ji pak ve výši před sebou laškuje k posteli nesl, bylo nejlépe viděti jeho statnou štíhlou postavu. Na loži shlukla se všecka rodina; veselé děti po otci lezoucí a rodičové veselí z radosti svých dítek.
Zněl tu libý souzvuk rodinného štěstí. Hučení podzimní bouře ho nerušilo.
Však toho štěstí nedošli jenom tak, bez boje. Stará Kozinová dost bránila svému synu, tehdy již samostatnému hospodáři, když před čtyřmi lety jí oznámil, jakou že si vyvolil nevěstu. Nezdálať se jí podobná sic a hezká, ale chudobná dívčí do Kozinova statku, který, ačkoliv už na něm rychtářové neseděli jako za starších časů, byl jedním z nejpřednějších. Ta dávná čest mu zůstala, neboť každé
děcko vědělo, proč nová vrchnost dědu Kozinovu vzala rychtářství, že nechtěl dle její noty tancovat a být proti svým lidem.
Ale nakonec stará synovi přece povolila.
»Na dubě nerostů než žaludy,« řekla. »Je to Kozina, hlava nehústupná, kerak dub tvrdá. Hale hať mu není pak s Hančí na světě těsno.«
Tenkráte veselý Řehůřek, dudák, jak mu Jiskra říkali, zasmál se a pravil:
»Věru že nebude! Budú spolu žít jak sto květů.«
Jak by on nechválil a všecko nejlepší neprorokoval, když byl mladého hospodáře důvěrník, sám jediný jeho tajemství znal i jeho poslem a rádcem býval. Ale co řekl, splnilo se.
Mladý Kozina žil se svou Hančí opravdu jako sto květů, a to ne půl léta, rok, jak bývá, ale již páté léto. Domácnost ho pořád těšila, ba snad čím dále tím více. Doma u ženy a teď ještě více u dětí sedět, s nimi dovádět a laškovat, to mu bylo nejmilejší. Až mu za zlé měli, protože na svět, mezi mužské, na pivo skoro ani nevyšel, aby, jak bývá, pohovořil a porokoval.
Ještě tak nejspíše s dudákem, Jiskrou Řehůřkem, zabral se do hovoru někde v poli, na mezi u lesa nebo časem v neděli odpoledne ve statku na sadě.
Mladý Sladký se změnil. Jindy se rád po nocích toulal, a to s puškou nebo s tenaty v lese, rád vlky do jam chytal a nenáviděné vrchnosti, kde mohl, něco vyvedl. Co se však oženil, zkrotl jak beránek.
Když páni vzkázali o povoz, aby dříví vozil nebo jinou robotu konal, mlčky poslechl a pacholka poslal. Jindy jako všichni a všude na Chodsku klnul té nezvyklé porobě, a jak jen mohl, se bránil a vytáčel.
Stará Kozinová, majíc rty pevně sevřeny, zasmušile a přísně hledívala naň v takových chvílích a pomyslila v duchu, nebo starému bratru draženovskému Hrubému, když k ní přišel, si potoužila:
»Ten chlapec! To huž není Kozina. Ten se po tátovi netrh. Žena mu vzala všechno srdce.«
»Žena a děti,« slušelo dodat. Zdálo se tak i nyní v tu chvíli, kdy nedbaje podzimní bouře, s rodinou svou na jednom loži seděl a upřímně se smál svým dovádivým dětem, jež jako koťata po něm lezly.
Pojednou se vzpřímil a naslouchal. V ten okamžik také starý Vlk pod stolem probral se ze dřímoty, a vyraziv na světnici, hlasně zaštěkal.
»Vždyť přásky sotva začaly,« mínila selka, vzavši malou Hanálku na klín. Myslilať, že snad někdo z čeládky se vrací z přástek u souseda, kdež se právě ten týden odbývaly.
»Te někdo cizí,« odvětil hospodář a šel ven na síň otevřít domovní dveře, na něž někdo byl zabušil.
Závora klapla a venku se ozval cizí mužský hlas, jenž zanotoval:
»Na Hújezdským Hrádku zpívá pěknej ptáček.«
Vtom hospodář něco promluvil, takže nebylo slyšet slov zpěvákových, jenž se však mýlit nedal a dále zpíval:
»Von tám pěkně zpívá, haž se to rozlíhá,
haž se to rozlíhá bedle našich vrát.«
Tak prozpěvuje vstoupil do světnice, kdež se u prahu zastavil a pozdravil. Veselý křik malého Pavla ho vítal, selka pak zvala:
»Pokroč dál, Jiskro! Tepřiva zez města? To zrovna dost časně. To tě Dorla pěkně huvítá.«
»Pěkně, nepěkně. Bude—li z křenu, budu já z pepře.« Dudák, pohodiv svým nástrojem na rameni, šelmovsky se usmál.
»Ha žes tak vesel, samý zpívání,« mínil hospodář.
»Jak bych nebul, šak tám ten vichr pěkně zpívá, haž se to rozlíhá. Boží dopuščení, to bula cesta! Měch se mi větrem nadúl, ha dudy samy hrály, ha já ve tmě poskakoval, hdyž bulo tulik muziky; z – mokrýho přílohu na změt přes kamení, z bláta do bláta, jen mlaskalo.«
Řehůřek