Psohlavci. Alois Jirásek
se páni po nás ptáli. Šak tám strejček draženovskej teky sedíli ha všecko slyšíli.«
»Po kom že se ptáli?« zvolal kvapně hospodář.
»Po chodovskejch právích. Na húřadě v městě. Chtíli ty psaný práva, víš, co buly na našom zámku.«
»Ha hdo je chtíl?«
»Bul tam z Kúta ten správčí Koš a z Trhanova. Nu, súsedé se smíli, že toho popádli. Nevím, co se všecko dílo, hale ten Koš se prej sápal ha prál, šak že von tranovskej pán Chodovákom hukáže.«
Dudák se zamlčel, ale jako by si pojednou vzpomněl, dodal: »Dobře míl ten súsed tám v krčmě, kerak že ty chodovský práva sú pojednú vzácny. Nebožtík starej Lomikar i tuten mladej že se Chodovákom na vrch hlavy vysmíli, hdyž mluvili o perkamenech.«
Hospodář i jeho žena, držící v náručí malou Hanálku, pozorně naslouchali a nevšímali si ani, že malý Pavel košilatý, sklouznuv z postele, u dud se postavil, obdivuje se především jejich pěknému kozlíku. Nejprve se na něj jenom díval, pak osměliv se, sáhl po jeho srsti, očkách i po blýsknavých cetkách, jež mu Jiskra mezi růžky na ozdobu čela zavěsil. A tu si kloučka také matka všimla; otec však hleděl do země a pozvedl teprve svých očí, když dudák umlkl.
»Ha hdy to bulo, Jiskro?«
»Snad předevčírem.«
»Haby zas něco netrhlo, ňáká nehoda,« mladá hospodyně starostlivě povzdechla.
»Já by súdil —,« začal dudák, však nedokončil, neboť vtom starý Vlk prudce z podlahy vyskočil a jal se štěkat. Hospodář vstav, šel k oknu a hleděl do tmy. Nikoho však nespatřiv, zamířil ven na zásep.
Jiskra, vzav malého Pavlíka, na svá kolena ho usadil a kladl mu již píšťalu dud ke rtům; vtom však mladá hospodyně dotekla se dudákova ramene.
»Slyš, Jiskro,« pravila, »vidíls, jak bul hospodář v myšlínkách hdyž jsi mluvil? Ha takovej tě je nynčko často ha pro nic za nic! Je tě vesel, hovoří, smíje se, všecko, ha naráz jako by to na něj hodil. To mi tě často napadne, že se mu něco v hlavě dije, nebo že mu něco kerak kámen na srdci leží. Teky mi huž přišlo, že mě huž snad ze srdce pustil, ba že snad lituje.«
»Nebuď bláznová!« vpadl jí dudák do řeči. »Litovat? Nelituje. Ešče nelituje ha nebude, to já vím. Proto si nenech nic stejskat.«
»Chčestí mi přílo, ha to víš, co v srdci nosíme, vo to se bojíme. Ha co by tedy bulo?«
»Myšlínky se v hlavě divně hemží. Teky to přejde.«
»Haby pánbůh dal a mne vyslyšíl,« povzdechla selka, slovy mužova důvěrníka potěšena. Zasmála se i , když malý Pavlík s pomocí Jiskrovou vyloudil několik kviklavých, plačtivých tónů.
Zatím mladý Kozina, vyšed ze síně na zásep, rozhlížel se dvorem, kdo to přišel. Že někdo tu byl, toť jisto, jinak by bedlivý Vlk prve byl neštěkal. Byla tma a vítr dosud hučel, takže nebylo dobře ani slyšeti. Však přece! Někdo zabušil na okno. – To tam naproti, přes dvůr, kde stála chalupa vejměnická. Tam přebývala matka mladého hospodáře. Spala již, neboť měla v oknech tmu. Pojednou tam zář prokmitla, již se tam projasnilo, a jak zardělá zář oknem ven vyšlehla, bylo vidět dvě mužské postavy, jež tam u dveří stanuly. Čekaly nehnutě, netrpělivě, pak zmizely ve dveřích.
Hospodář jako by se na okamžik rozmýšlel nebo čekal. Ze světnice se ozval hlas ječivých dud; mladý sedlák ho již neslyšel.
Mířil přes dvůr k obydlí své matky. Sáhl tam po dveřích. Byly zavřeny. Shýbnuv se, přistoupil k oknu a podíval se do světnice. Zahlédl tam matku v kožiše a její dva hosty. Jeden z nich zpod pláště vyňal jakousi krabici nebo truhličku. Ten druhý ji otevřel a vyňal něco blýsknavého, lesklého jako stříbro, a ukazoval to staré Sladké.
Vtom však mladý hospodář odskočil od okna. Ozvalť se na záspi hlas jeho ženy, které bylo divno, proč se její muž v ten nehostný čas venku tak omeškal.
»Nikdo tu není, Vlk se nadarmo čertil,« pravil, navrátiv se na zásep.
»Ha proč jsi bul hu mámy?«
»Podívat se, co dělá. Svítí ešče, bulo mně to divno. Sedí na lajci ha modlí se.«
»Poj, poj do sencí; je zima, haž mě roztřísla, ha Jiskra se teky strojí dym. Pavlík chce na ňom dudy.«
Manželé vešli do světnice.
Jiskra se tam už zase Hanálkou zabýval. Nosil ji a houpal, a jak zpíval, upřelo děvčátko naň oči, až pomalounku mu přecházely, a usínalo. Dudák je položil opatrně do hejčedla.
»Ty bys bul dobrej tatík,« žertovala hospodyně.
»Bul, škoda, že vrána nemůže k nám trefit,« a dodal, usmívaje se: »Haspoň by se Dorla se mnú tulik nevadila.«
Připomenuv, že musí ještě na přástky přástevníkům zahrát, aby ženě něco koudele vyhrál, vzal dudy, s nimiž se malý Pavel nerad loučil, dal dobrou noc a šel. Hospodář za ním, aby zavřel. Šel však až přede dveře, na zásep, a tam se dudáka tiše zeptal, šel—li s ním strýc draženovský zároveň z města.
»Ne, zůstal v krčmě. Přisedl k tím súsedom ha něco s nimi šeptem říčil. Hale hani slůvka jsem nerozumil. Ha ty, já tě teky něco povím. Hančí mi prve prála, jak jí húzko vo tebe. Myslí, bláznová, že huž ji nemáš rád, že často se zamyslíš, nemluvíš, jako bys míl na srdci ňákú tíhu. Já mít takovú hodnú ženu, já bysem se pořád
smíl ha všecken svět by mi jen kvít. Tak se pamatuj! K čemu tuten způsob? Žena za to nemůže: co vlček sham, huž je totám.«
Dal dobrou noc a za chvilku zmizel ve tmě. Mladý hospodář neobrátil se hned domů, ale stoje na záspi, hleděl upřeně přes dvůr k domku své matky. Okno tam posud mdle zářilo. Pozdní hosté byli tam ještě. Chtěl zase k oknu, než pojednou se rozhodnuv, vrátil se do síně. Ze světnice zazněl příjemný hlas jeho ženy, jež dozpěvovala
»svý mamince pokoj dalo«
Teď teprve připadla mu na mysl živěji slova dudákova, jež prve, zabrán jsa v jiné myšlenky, jen napolo slyšel. Hlas ženin, na nějž už uvykl, připadal mu v ten okamžik tak, jako když za svobodna ji někdy tajně poslouchal v zahrádce zpívající. Zněl dosud tak svěže a mile, a když ji teď zahlédnul sehnutou nad usnuvším děvčátkem, zmizel mu mrak myšlenek a musil tvář vyjasnit a na svou ženu se usmát.
Toho večera mladá hospodyně spokojeně a potěšena ulehla. Řeřavý uhel louče dohořevší rděl se ještě na chvíli temnou světnicí, pak pohasl a tma vše kolem zatopila. Všichni spali, jen hospodář, leže vedle malého Pavla, nemohl oka zamhouřit. Staré myšlenky se mu vrátily. Slyšel dech svého synáčka, ponořeného ve zdravý, hluboký spánek, slyšel pokojný dech ženin i Hanálčin, ale nedbal. Jindy naslouchaje mu, při něm sám pokojně usnul, teď ho neposlouchal. A přece sluch napínal. Čekaltě, nepřijde—li matka, nezaťuká—li, nezavolá—li. Ale nic se neozvalo. Po chvíli vstal a přistoupil k oknu.
Naproti u matky dosud světlo.
Vyhlížel, čekal.
II
Stará Kozinová, zhasivši zvečera světlo, ulehla, ale nespala. Pak přišli pojednou ti dva hosté, které syn její, mladý hospodář, pozoroval, a vyvolali ji, aby otevřela. Hodivši na sebe dlouhý kožich hnědým suknem potažený, beránkem podšitý, odemkla.
»Roužni,« ozval se jeden z