F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
někdy, vytáhnuv ze své truhlice škatulku, v níž choval dvacetník od Mozarta, přehlížel ceduličky a papírové útržky v ní uschované, popsané tu víceméně drobným, úhledným písmem ženským. Byly to ceduličky, odpovědi Pauliny z té doby, kdy ještě byla němá.
Od té doby, co se s ní v Kralíkách rozešel, tehdy už matkou, jež radostí nad narozeným děckem řeči nabyla, neslyšel o ní nic. Thám, jenž slíbil, že bude někdy psáti, nepsal ani jednou, a Hněvkovský, kterého se mladý Věk v listu na něj ptal, podal zprávu, že o Thámovi neví, v Praze že není.
Teď koncem zimy nastala mladému kupci nová starost. S otcem bylo hůř. Bývaly chvíle, tenkráte jmenovitě, když vrátiv se z Prahy, musil do krámu za pudl, když jej otec tak bezohledně plísnil a nešetrně, ano surově, jak se mladému zdálo, mluvil o jeho umění, o divadle a Paulině rodině a o ní samé, když s ním bezohledně jednal, že pocítil odpor proti otcovu jednání a hněv proti otci. Teď, kdy se sám odevzdal stavu, do něhož jej otec vnutil, mnoho se změnilo. O lecčem teď sám uznal, že otec byl v právu, leccos omluvil jeho zásadami a vzděláním. V duchu se s ním smířil. Ovšem takové srdečné, hluboké oddanosti, jaké k matce choval, k otci neměl. Teď starostně pozoroval, že se zdraví otcovo valem horší, a nejednou, když otec na posteli dřímal nebo ve staré lenošce seděl všechen sklíčen a přepadlý, tváří žlutých jako vosk, pojal ho strach, tu že bude těžké vyhojení.
K staré nemoci přidal se neduh plicní. Starý Věk si na prsa naříkal čím dále tím více. Stýskal si, jak se mu do nich krev náramně valí, že je má jako přeplněná. Když manželka, která jej pečlivě a starostně ošetřovala, nebo syn František na jeho vyzvání ruku mu na prsa položil, cítili v nich divné bušení, a srdce starého kupce tlouklo přitom nadobyčej prudce. Často je také volal těžko dýchaje, že se zalkne, nebo zase v divné úzkosti, která jej napadala a zle skličovala. Domácí prostředky, jež Věková mu dávala, nepomáhaly, ani studená voda, kterou si nemocný na synovu radu myl prsa.
Bylo hůř, a když také medicíny dobrušského felčara, jenž už předtím hojil beze všeho zdaru nohy starého Věka, nic nepomáhaly, poslal mladý Věk povoz na Opočen pro panského doktora. Bylo za jasného dne začátkem března. Mrzlo a na polích poletoval v studeném větru poprašek sněhu. Slunce krásně svítilo a jasným vzduchem se určitě rýsovaly černé lesy a návrší za městem v podhůří Orlických hor. Byl to po ustavičných plískanicích vzácný den.
Mladý Věk však ho nedbal. Vyhlížel ustavičně z krámu, ano i před něj vycházel podívat se, nejede–li juž opočenský doktor. Byloť vzadu za krámem, ve světnici, dnes hůře než jindy, a úzko. Konečně se ozvalo hrčení kočáru, jenž zahnul k Věkovu dřevěnému domu s podsíňkou, stojícímu na náměstí. V povoze seděl někdo v ohromném kožiše, nad jehož veliký límec čouhala jen chlupatá čepice s ušima. Z kožešin se pak vyvalil vysoký, tělnatý muž, dobrý padesátník, značně osmahlý, zatuplého nosu, bílých, zdravých zubů, ve veliké vlásence s copem, v tmavohnědém kabátě, u jehož rukávů probělávaly se kadrličky jako cukrové. Sotva si povšimnuv uvítání mladého kupce a jeho matky, jež starostí a nevyspáním velmi přepadlá vyšla na síň, ptal se hned zkrátka, tak kdeže mají pacienta.
Mlčky a s náramnou vážností sáhl nemocnému na tepnu, podíval se mu na jazyk a sáhl pak na srdce, když starý Věk vzdychaje naříkal si na bolení v prsou. Pak, nerozmýšleje se ani dost málo, řekl doktor:
„Přeslici sem.“
„Pouštět, pane doktore?“ ptal se mladý Věk.
„Či myslejí, že ne?“ odbyl ho doktor a vytáhl z hluboké kapsy svého kabátu fáč pěkně stočený, brunátné barvy, ale značně už sešlý, jako zamaštěný, a pouzdro, z něhož vyňal lesklé poušťadlo. Zatím Věková přinesla přeslici, o kterou starý Věk musil opříti ruku, jak ji doktor upravil, a juž vytryskl z ní vysoko proud tmavorudé krve.
Když nazejtří doktor zase přijel, nechtěl ani uvěřiti, že se nemocnému neulevilo; nebyl však nikterak v rozpacích. Bez okolků, jako z nejjistějšího přesvědčení řekl:
„Tak repetatur.“
A zase poručil přeslici a vyňal z hluboké kapsy fáč i pouzdro s poušťadlem. Mladý Věk se zarazil, poněvadž viděl, že otec od včerejška velmi ochabl: ale neodvážil se promluvit, jednak že si netroufal, jednak že ho mátly lékařova jistota i jeho znamenitá pověst po okolí. Nemocnému ušlo zase mnoho krve; nestalo se však, co doktor, odcházeje k povozu, řekl na určito, teď že bude jistě líp. O tom se očitě přesvědčil, když opět přijel.
„A co medicína?“ ptal se. Mínil lék, jejž dali připravit dle jeho velmi dlouhého receptu.
„Tatínek jí nechce.“
„Nechce! Copak je malé dítě?! Tak zase přeslici.“ Tu se již mladý Věk ozval a podotkl, že tatínkovi je hůř, že silně zeslábl.
„Oni byli na školách, jak jsem slyšel,“ odbyl ho doktor, „ale ne v medicíně. Slavná filosofie ještě nikoho nepozdravila. Ale tohle,“ a ukázal na poušťadlo, „to bylo in initio, dělali to staří a bylo vždycky dobře. To je má starost, mladý pane!“
A když vykonal, co chtěl, starý Věk omdlel. Syn i matka se nesmírně lekli; než panský doktor pravil docela klidně a sebevědomě:
„Teď se to obrátí. Počkáme.“
Nemocný se sice z mdloby probral, ale třesa se posteskl si tichým, slabým hlasem, že mu je tuze mdlo, že se mu dělají kola před očima, a tma – tma… A byl bledý jako stěna a v rukou mu škubalo. Věková třesouc se sáhla mu na ně i na tvář. Byly studeny. Vyděšena, divže nevzkřikla, pohlédla na doktora; ten však, ukazuje na obličej nemocného, po němž se rozložil výraz utišení a klidu, pravil, vztáhnuv před se ruku masitých bílých prstů s dvěma velikými prsteny:
„Teď je vyhráno. Toho spánku jsme potřebovali. To jsem chtěl.“
Odcházel jako vítěz od lože nemocného, sám sebou spokojen a sebevědomě. I Věková si vydechla, když uslyšela doktorův výrok a když viděla, že se nemocný utišil. Než syn, vyprovázeje s ní lékaře, cítil nespokojenost a tíseň. Nicméně poslechl, když doktor sedaje do kočáru jim poroučel, aby nemocného nechali s pokojem, aby se tiše vyspal, tím spánkem že má vyhráno.
Hluboké ticho nastalo ve Věkově domě. Mladý kupec odešel se podívat do krámu, matka pak meškala v sedničce vedle jizby, kde spal nemocný. Šukala sem a tam, neměla však žádného stání. Přes tu chvíli vešla mezi dvéře podívat se, spí–li ještě muž. Tam ji také zastal František, když přišel z krámu.
„Pořád spí,“ šeptala matka.
„Už tak dlouho!“
„A ani se nehne, ani dechu není slyšet,“ dodala patrně ulekaná.
Syn už ani neodpověděv, bral se tiše po špičkách k loži pod květovanými nebesy. Věková pokročila za ním, ale ne daleko ode dveří, čekajíc dychtivě, s rukama sepjatýma, co oznámí. Nahnul se do lože, naslouchal, sahal na otce Prudce se vztyčil a po matce se ohlédl, pak skočil k oknu pro stojací zrcátko v červeném papírovém rámečku. Toho okamžiku stála již také stará Věková u lože a třesoucí se rukou rozhrnovala záclonu. Syn přiklonil lesklou plochu zrcadla k nosu a ke rtům nemocného. Když ji zase odňal, byla taková, jak ji přinesl. Neopotila se ani dost málo.
Starý Věk usnul a „tím spánkem měl vyhráno“. Věková hlasem zahořekovala, chytila se syna a plakala usedavě na jeho prsou. On pak, všechen vzrušen, hladil jí vlasy nad čelem šedé.