F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
teď nešli. Stařičký farář už polonahlas broukal a huboval, to že ten starý blázen s tou chasou mladou jistě – Vtom se ozvaly kroky a do jizby vešli: nejprve nějaký cizí mladý pán a s ním Matoušek a pak Held. Ten by byl nejraději dnes vynechal, ale P. Vrba mu nedal.
„Musíte, Heldíčku, musíte, nic naplat. Pan farář se těší. A hrát jakoby nic a o těch raších ani muk. Pan farář by se rozzlobil, kdyby slyšel, co se v našem domě děje. Ulehl by mně třeba, bylo by mu zle.“
Tak šedovlasý kaplan už nahoře rozhodl, když se trochu ukonejšil z toho rozrušení pračaty způsobeného. Tam nahoře se také seznámil s Věkem a hned byl srdečnější, když uslyšel, že mladý kupec je z Dobrušky.
„A to pan farář bude rád. To musíte k nám. On tam u vás před lety letoucími býval kaplanem, ale to už je – kdepak!“
Teď ho faráři uváděl, a ten Věka vítal jako nějakého příbuzného. To všecko Dobruška způsobila: tam zažil farář Hejna několik spokojených let jako kaplan, tam, jak si hned vzpomněl, seznámil se s P. Langem, však že – A tu by byl vykládal ten svůj zápas o vyšší věk s P. Langem a Fulgentiem Kahánkem, kdo koho přečká, ale Matoušek otočil řeč a za chvilečku poté již Held začal. Hrál sám, bez průvodu, a Věk v duchu si vyznal, že by tak nedovedl, že to nevšední hra; nicméně byl rád, když mladý filosof se po prvním kousku omluvil, že musí domů, do kláštera, že nemůže dále hráti. Také Věk se rozloučil s oběma starochy, kteří ho zvali, aby ještě k nim přišel, nežli odjede, a vyšel s Heldem ven. A hned jak vyšli, zeptal se na Tháma, je–li tu jistě a kde bydlí. Ze tu Thám je, Held věděl, nikoliv však, kde bydlí. Umluvivše se, že se zítra sejdou, rozloučili se oba mladí „krajané“, jak si říkali.
F. Věk si vydechl. Nové ty známosti byly mu sice příjemný, nicméně si přál býti sám, aby po svém užil Prahy a také po tom trapném dojmu, kterého před chvílí zažil a který mu nešel z mysli.
V hospodě prve, když obědval, si v duchu rozvrhl, že se podívá také někde po klavíru, který si chtěl koupiti. Nyní to však odložil, poněvadž se mu prve Held nabídl, když se zmínil o té koupi, že by mu poradil a zavedl ho do dobré dílny. Jedno však z rozvrhu zůstalo, že se podívá večer do divadla. Na to se velice těšil. Teď mu také, jak se ubíral Dobytčím trhem, připadlo, že se v divadle asi najisto doví, kde Thám přebývá. Proto bez rozmýšlení zamířil dolů na Staré Město. Odpoledne zatím valně pokročilo, ale do divadla bylo ještě dost času. Zašel si tedy schválně na Staroměstské náměstí podívat se na bývalý klášter benediktský u Sv. Mikuláše, nyní na dílny soukromníkům rozprodaný, kde strávil svá první studentská léta. A ještě mu času do divadla zbývalo, takže se zastavil v kavárně v Krenovském domě. Když odtud vycházel, den se značně nachýlil. Železná ulice byla tou dobou živější proudem těch, kteří se ubírali do divadla, i povozy, které k němu přijížděly. Běhouni v červených premovaných kabátech před panskými kočáry nesli v rukou pochodně; jejich rudá zář nesla se mihotavě prvním soumrakem. Jím mrkalo také zarudlé světlo olejové lampy na rohu ulice a světla v divadelním podjezdu.
Bylo nadobyčej vlažno; vzduch prvního jara byl nějak silný. F. Věk se cítil unaven; ale nebylo to nepříjemno. Také všecko okolí, šum v ulici a před divadlem, všechen ten ruch jindy mu tak vábivý a teď tak vzácný, i představení samo, na něž se těšil (byla Figarova svatba), to vše vzbuzovalo v něm zvláštní, příjemné rozčilení, jakého již dávno nepocítil. A při každém kroku skoro jiná vzpomínka na minulé dni, kdy sem chodil za Mozartem, kdy tu sám zpíval.
Koupil si lístek a chtěl ještě ku vrátnému zeptat se, nezná–li adresy Thámovy. Ale vtom se ozvalo za ním nějak radostné:
„Herr von Věk!“
Rychle se obrátil a již stanul, žasna. Před ním stála a živě se k němu hlásila nějaká paní ve velkém šátku přes ramena a v jakémsi divném čepci, zjev zevnějšku ne nejspořádanějšího a celkem sešlý. Madame Butteau! Jak se spadla! Bývala tělnatá, a ještě v Kralíkách, ač měli tam při společnosti samý nedostatek, vypadala zachovaleji. Že se s Věkem shledala, patrně ji velmi těšilo a nic mu neměla za zlé, že jí hned nepoznal. A zase opakovala, to že je náhoda, šťastná náhoda, jakou bude mít Paulinka radost, a hned zas, kde se tu proboha pan Věk vzal. To mluvila zase česky.
Mladý kupec byl rád tomu shledání, ale že tak hned o Paule začala, jakou bude mít radost, to se ho nemile dotklo. Ta patrná úmyslnost v tom. Mladý kupec na to ani slovem neodvětil a hned se ptal na Tháma, že se po něm právě chtěl sháněti.
„A já zas tady na něj čekala. Od šesti hodin. Celé odpůldne nebyl doma, ani na oběd. Ach, milý pane Věk, ach, škoda povídat! Čekala jsem, myslila, že se tu s ním sejdu.“
„Je zas u divadla?“
„Je. Má, co si přál, Prahu, ale –“
„A co synáček, můj kmotříček,“ rychle se Věk optal.
Paní Butteauová žasla, že Věk neví, že chlapeček zemřel a snad že také ne, že její muž. Když na její otázku, dal–li mu o tom Thám vědět, odpověděl, že žádného psaní nedostal, tu stará paní jala se rameny potrhovat a šátkem na prsou poškubávati, jako by si ho upravovala, a rozčileně přitom mluvila:
„Vždyť jsem si myslila! Vždyť – och, pane Věk, změnilo se leccos, leccos, že by člověk nepomyslil – chudák můj muž! A jaký chudák – Alespoň všemu ušel! Je mu líp, ba líp.“
To řekla paní jindy lehkovážná, dobromyslná, i v nesnázích mysli nepozbývající, patrně trpce. A vtom se ptala, jde–li do divadla, a hned poté, nečekajíc odpovědi, že je přece také navštíví, a co, že by mohl k nim hned. Věk namítl, že je pozdě; než to neplatilo. Paní Butteauová se nedala odbyti, naléhajíc, že u starých dobrých známých hodiny neplatí a že by se Paula hněvala. Mladý kupec byl by rád Paulu spatřil, než přece hned nesvolil a uvedl, že paní Butteauová čeká tu na Tháma.
„Ale ten už beztoho nepřijde! Kdovíkde se toulá. Čekala jsem vlastně na peníze, doma nenechal ani halíře, a večer beztoho domů nepřijde –“
F. Věk se poddal. Jednak neodolal naléhání paní Butteauové, jednak ho odzbrojilo přání spatřiti Paulu. Šli Železnou ulicí k Staroměstskému náměstí. Paní Butteauová mluvila skoro pořád sama. První bylo o dcerách, o Loty, ta že je u velmi dobré společnosti, ve Vídni, a že se bude teď brzo vdávat – „S panem –,“ tázal se Věk a nedořekl, nemoha na jméno vzpomenouti. Ale paní Butteauová mu rozuměla, že myslí milovníka bývalé jejich společnosti, s kterým Loty uprchla.
„Ne, ne, ó ne, ó to bude mít jinší štěstí. Nějaký pán, vyšší úředník, bohatý. A Betyna, no, ta vyrostla, a je teď tu, u divadla, zatím ve sboru. Má tu takové štěstí, jako Loty měla,“ dodala ironicky. „Samé intriky, a Thám se jí tam také dost neujímá.“
F. Věk přerušil její živou řeč tím, že se jí zeptal na pana Butteaua. „Ach, chudáček stará, tak pan kmotříček nevěděl, že umřel. Ba usnul, pane Věku, to byla smrt! Před vánocemi. Byli jsme zrovna v Rychnově. Ještě sehnal na Štědrý den, aby bylo dost, a večeřel s námi, všecko, ryba mu chutnala, všecko, dostali jsme ji od mlynáře prezentem, upravila jsem ji, jak nebožtík rád, tuze dobře, dala jsem si na ní záležet; a po večeři s námi chudáček ještě seděl, všecko; ale spat šel nejdřív. A víc nevstal. Už jsme ho nevzbudili.“
Konec té řeči mluvila pohnutým hlasem a pohnutí její se neutišilo, neboť Věk se také na jejího vnoučka