F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
nic to není, o znameních.“ „O jakých znameních?“
„I o znameních smrti, jak je mívaly některé rody.“
„Ach, ach, to je pěkné. A nic jste mi nikdy o tom neřekl. A teď zas, jako by – Snad nemyslíte, že se bojím té s kosou. Nic se nebojím. Tak co tu máte? Čtěte!“
„I že Slavatům se ukazovala bílá paní, to je známo,“ oznamoval Vrba dle listu, jejž vzal do ruky, „Lobkovicové slýchali zvuk zvonce, Martinicům zjevuje se v kapli na Smečně světlo nebo spadne erb. Černínové slýchají na chuděnickém zámku šust, jako když písek padá –“
„A co se zjevuje obyčejným farářům?“ ptal se staroch a jeho zapadlá, bezzubá ústa se usmívala.
„A těm nic. Když nejsou ‚fon‘, to se smrt nenamáhá, aby se poslušně ohlásila. Je to přec jen dobrá věc být kavalírem, vědí. To se může jen převléknout a jít, všecko jaksepatří.“
Ale Matoušek ustal v žertovném tónu, nebo starý farář, pojednou zvážněv, upíral na něj zapadlé oči, až se pak ozval:
„A myslíte, Matoušku, že obyčejným lidem se smrt nehlásí?“
„No, slyšel jsem také; ale kdopak ví. Že prý jako když prutem do okna třikrát šlehne –“
„Tak, tak,“ vpadl mu farář do řeči a šoural se zase ke křeslu; seděl shrbeně, chvilku mlčky, až pak se ozval vážně, nějak měkce:
„Jakpak, Matoušku, bude–li se vám přece stýskat, až tu nebudu –“
„Ale vždyť tu ještě jsou; a pak ještě je tu P. Lang a Fulgentius Kahánek, a ty oni musejí přečkat.“
„A toť; ale ti tu dlouho nebudou, a já pak po nich už teprva ne. Jen netěšte. No, nechť. Ale já kvůli vám, Matoušku. Víte–li, já na vás myslím.“
„Ale pane faráři –“
„No bude, bude se vám, Matoušku, stýskat,“ obracel farář žertovně, „vždyť už nebudete mít koho týrat a zlobit.“
„Já se jich nazlobím,“ odvětil kaplan tónem, který šel do farářovy noty.
„A ještě málo, tak ne. Jako včera; a – a –,“ tu rychle, pokud mohl, farář vstal a rovněž tak se bral k oknu. „Tak jak, jak tamhle u jezuitů sv. Ignác, má tu zář dobře, nebo nemá? Pořád se o to přete. Jen pojďte, pojďte.“
P. Vrba musil k oknu a podívat se směrem, kam ukazovala kostnatá starcova ruka, na sochu sv. Ignáce nad kostelním štítem, kolem níž svítila a třpytila se vyzlacená svatozář od hlavy až k nohám.
„A pane farář, bránějí si jezovity jak chtějí, tohle vyvedli patres hloupost, to je chyba, protože ta zář je znamení cultus Hyperduliae, ta patří jenom Panence Marii a dost, a žádnému jinému, a dost, povídám, a sv. Ignác –“
Umlkl. Spatřilť něco, co jeho pozornost zajalo. Opodál, před jejich okny, jely dva otevřené selské vozy lehké s košatinami. V prvním sedělo několik mužských v kloboucích i v beranicích. Ve voze byli zapraženi dva koně a dva bělouši bez řemení i bez sedel, s podvázanými ohony šli vedle nich volně přivázáni, čtyři pak hnědáci, také tak volní, kráčeli uvázáni za vozem plni uschlého bláta. Za tím povozem patrně koňských handléřů jel druhý, podobný, a v tom za kočím seděl nějaký muž a ženská. To vše nebylo nic neobyčejného, ale to překvapilo P. Vrbu a také faráře Hejnu, že oba povozy před jejich domem zastavily, že z toho druhého vylezl sedlák ve dlouhém tmavozeleném kabátě a v beranici s mašličkami, za ním že pak hbitě, jako veveřice, sestoupila ta jeho společnice, patrně mladá, a ta, přistoupivši k prvnímu povozu, podala tam nějakému pantátovi ruku, jenž jí, jak se podobalo, něco důtklivě říkal. Pak odstoupila, také ten sedlák těm v předním povoze sbohem pokynul. Povoz jejich se hnul a jel dále, a za ním se pustil také druhý vůz, když sedlák byl pacholkovi něco nařídil. A nyní se obrátil k své společnici, jež se zatím zvědavě kolem rozhlížela. Byla v červených vlněných punčochách, v slušném městském kožíšku, a měla na hlavě čapku lemovanou kožešinou s třapcem z dýnka visícím.
„Jdou k nám!“ zvolal P. Vrba. „K nám! Co u nás?“
„A je to namoutě, že to on! Milčický rychtář, Vavák, vědí, ten písmák, také vlastenec, co umí měřit jako geometr a také spisuje do novin. A ta – i safiente –“
„To je jeho dcera?“
„Pěkná dcera! To je – že už ji veze!“ a plesknul dlaní o dlaň.
Tušil, že je to Maternová, dcera po onom myslivci šlechtického rodu, jehož bratra, majora ve výslužbě, si vzal tenkráte za úkol, když mu Kramerius vypověděl osud té dívčiny i jejího rodu, jak je znal z Vavákova listu, vyhledati. O tom děvčeti, či o té slečince, jak jí také pro šlechtický původ říkal, pověděl už také panu faráři; o milčickém však sedlákovi, jenž to psaní přinesl, se slovem ani nezmínil, udav jen, že to má všecko od Krameria dle Vavákovy zprávy. A pro tu slečinku také obnovil P. Vrba známost s milčickým rychtářem. Psal mu dvakráte. Poprvé, má–li ta Maternová listiny o svém šlechtickém rodu. Na to Vavák odepsal, že po nebožtíku myslivci, jejím otci, něco takového zůstalo, ale že si to vzal pan farář v Městci. Poté za nějaký čas psal Vavák sám, naléhaje, aby páni v Praze, pan Kramerius i velebný pán a jejich známí té panny Maternové se ujali, že stará kuchařka po nebožtíku faráři městečkem nemůže ji u sebe nechat.
Na toto naléhavé připomenutí dal se P. Vrba rozhodně na výzkumnou cestu, když se byl přesvědčil, že Šedivý dosud nic nevyzkoumal a Kramerius také ne, a ten že vlastně, jsa velmi zaměstnán, stále odkládá a že by asi tak hned něco nevypátral.
A tak podařilo se P. Vrbovi, že našel stopu po panu Lidlovi, jenž u něho hledal svého domnělého předka Ferdinanda Euseba Václava a jiné rodinné zprávy a jejž P. Vrba tak zlomyslně napálil svým předlouhým výkladem o svatých třech králích a rodech jim příbuzných. P. Vrba už od něho samého zvěděl, že je majitelem domů na Starém Městě. Pak vypátral, že ty dva domy jsou v staré Poštovské ulici, kromě nich však že Lidl má ještě škrobárnu a velkou dílnu na pudr v Jirchářích, že je muž značně zámožný, a ne zlý, ale tuze na svém rodu si zakládající, že má syna a dceru, která se šatí jako nějaká urozená slečna, k tomu že ji má on, Lidl, více nežli matka sama.
Jak měl pana Lidla, začal P. Vrba hledati Urozeného jeho strýce. V tom mu Krameriův přítel, Šedivý, pomohl; ten mohl spíše v okolí páně Lidlově méně nápadně se vyptati nežli starý kněz, jenž se na nejkratší cestu, k panu Lidlovi, pro ten svůj zlomyslný kousek vydati netroufal a také jeho předků a genealogických výkladů se bál. A mladý literát skutečně přinesl zanedlouho noviny, že Lidl má jakéhosi příbuzného, starého majora, a ten že se opravdu Materna jmenuje, že s Lidlovými nebydlí, nýbrž sám, docela sám. Kde, hned Šedivý nezvěděl, ale P. Vrba nečekaje sedl a napsal list, aby odpověděl na Vavákovu urgenci a to, aby ta kuchařka a všichni měli strpení, že už strýce panny či slečny Maternovy mají, že o něm vědí a že všecko ostatní hned oznámí, jakmile sám o něm více vyzví.
Psaní odesláno a za dva dni poté přichvátal Šedivý do Expedice oznámit Krameriovi, že již ví, kde ten starý major ostává, a oznámil na úžas Krameriův, že v Klamovce. Kramerius poslal o tom ceduličku P. Vrbovi. A ten teď, sám ještě nic určitého a zevrubného nevěda, tušil hroznou věc, že Vavák, jak dostal zprávu, že major Materna je na světě, přiváží tu pannu Maternovou, a zrovna sem k nim! Co teď s ní, co s děvčetem!?
Ahle!
Zaklepáno