F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek
a pastýři a pastýřkami, divila se v duchu víc a více svému hosti, mladé Maternové. Pošeptalť prve P. Vrba nakvap staré paní do ucha, že ta panna je „fon“, že je šlechtického rodu, ale zchudlá.
Na další výklady nebylo času. Sice děvčeti dost slušelo, jak sedělo u kávy bez čepice ve vysokém účesu hojných, pěkných vlasů, bez kožíšku, v šatech rukávů po lokty, jak držela malovaný šálek v plné ruce, mladá, svěží a štíhlá, hnědých, veselých očí; ale jak a co vlastně štěbetala!
To se sice staré paní líbilo, že nebyla nic venkovsky ostýchavá, že se s ní tak záhy seznámila, ale panna šlechtického rodu, „slečna“, jak krmila na městecké faře krůty a slepice, jak za farou husy pásala, jak ze školy, kdy mohla, utekla, protože ji kantor nenechal ve škamně hrát si s panenkou z hadříků, a kolikrát že ji zavřel, když pod škamnou tahala na provázku krávu, tj. uražené ucho z hliněného hrnce!
Na toto vyznání přišla Terezie Maternová z Květnice bezděky, jak paní Marková, vyzvídajíc na doplněnou kusé noviny pátera Vrby, začala o jejím mládí a vychování. A tak mladá „slečna“ vypravovala docela bez afektu, upřímně a místem se smějíc, o hliněné krávě, o škole, jak tam nerada chodila, protože se již styděla.
„A proč?“
„Holky všecky už byly ze školy. Mně bylo také dvanáct, ale pan farář mě přece ještě posílal –“
„A proč?“
„Protože jsem pozdě začala. Když jsem byla u tatínka, to jsem měla daleko do školy, byli jsme v lese; tatínek mě sic učil, ale to vědí, času mnoho neměl, a já také raději běhala po lese,“ dodala vesele. „A v Městci zas, když už mně bylo dvanáct let pryč, byla jsem už velká, smáli se mně, a musila jsem se pořád bránit, a tak –“
Paní Markovou všelijaká ta čtveráctví a bujnost mladého děvčete, jež utíkalo ze školy i školního vězení, jež jako hoch s hochy si hrálo a vyvádělo, nezajímaly jako jeho šlechtictví. Uhodila zase na ně nepřímo, dotazujíc se, jak se panna dostala na městeckou faru. Tím zvěděla rodopisná data, pokud je mladá šlechtična sama věděla. O strýci, na nějž se paní Marková také zevrubně vyptávala, nevěděla vlastně, nežli že je majorem. Ale to staré paní značně imponovalo. Hned si pomyslila, že to mladé fanfárum ani neví, jaké snad štěstí –
Mladé však fanfárum zajímala patrně více Praha. Vypravovala živě, jak se na ni vždycky těšila, že tu ještě nikdy nebyla, že slýchala o divadle, jaké tam jsou věci, jak se tam duchové zpropadají do země a jak tam jsou krásně ustrojení a jak krásně zpívají, a jak se divila, když jeli ulicí a viděla všecky ty vystrojené lidi a kočáry čtyřmi koni tažené, a v těch kočárech takové krásné paničky, jistě nějaké hraběnky.
„A to by mohli, panno, v takovém kočáru jednou také,“ přerušila ji paní Marková, jež Maternové prve ještě vykala.
„Já?!“ a děvče zasmávši se zvolalo: „Krásné to je, to bych řekla. Hned bych jela.“
„Jsou fon, šlechtického rodu, a pan strýček, pan baron,“ toto baronství se jen domýšlela, „jako pan major – všecko by mohlo být.“
Panna Rézi se na okamžik zarazila. Poprvé svitla jí cena jejího šlechtictví, o kterém po léta, co byla na faře, neslyšela, kterého její okolí nedbalo a na které ona sama nemyslila. Ale pojednou se dala do smíchu a zvolala:
„To bych byla pěkná hraběnka! To bych už nemohla říkat: Kys dy hant –“
„Kdepak, to by jiní říkali.“
„A co já? Já jiného německy neumím.“
Paní Marková žasla a nechtěla ani věřit. Vtom vešel Toníček, vraceje: se z procházky. Zarazil se, spatřiv mladé děvče, jež zvědavě na něj upřelo zraky, a byl více v rozpacích nežli ona. Rychle vešel do svého pokoje a nezastavil se ani, jak jindy činíval. Paní Marková ho také nezdržela a také tak to zařídila, že dnes s nimi nevečeřel, ač panna Maternová se o něj dost zajímala.
Ta pak večer v alkovně na loži pod nebesy nemohla hned usnouti, ač byla dlouhou jízdou na selském voze dosti unavena. Myslí těkala sem tam, v Praze, a zase doma u kamarádek; vtom už zase viděla ten rej v pražských ulicích, vzpomněla na starou paní, co jí řekla o tom kočáru, že by sama mohla v takovém jezdit. Malovala si to, a kdyby tak do Městce přijela; vtom ji vytrhl ohlas vojenské trouby. To z nedalekých kasáren zaléhal sem večerní signál táhle a nějak smutně.
Naslouchala, až vyzněl, pak se začala modlit, než vtom jí zase strýc major na mysl připadl, ale nějak mlhavě, vysoký, bílých knírů, se šavlí, v bílém kabátě s červenými výložky. Ale spustí–li německy!
VIII. POSLEDNÍ PO MEČI
Den co den chodil P. Vrba ráno naproti k Svatému Ignáci sloužit mši svatou, a to od té doby, co jim zavřeli kostel sv. Karla. Za teplejšího počasí chodil s ním také farář Hejna, na jaře dlouho ve svém tmavomodrém límcovém plášti, v čepici přes uši stažené, a míval mši zpravidla nejblíže tomu oltáři, u kteréhož teď po nějaký rok denně sloužil vojenský kněz slovanskou mši svatou. Dnes, ač byl krásný březnový den a slunce jasně svítilo, zůstal starý farář doma. Nebyloť mu již od večera dosti volno a v noci dobře nespal; ale svého kaplana do kostela poslal. A ten byl tomu rád, že jde sám, nebo se chtěl po mši zastavit a také se zastavil vedle ve vojenské nemocnici. Přeptával se na Brtka a chtěl se k němu podívat. Vojáci ho však nahoru nepustili a odbyli ho, že o vojákovi nevědí, jak mu je. Vtom, jak s nimi jednal, přicházel shora mladý důstojník a ten, povšimnuv si starého kněze, sám k němu přistoupil a ptal se zdvořile, čeho si přeje.
Uslyšev, pokrčil rameny, teď že není čas návštěv, ale poslal vojáka nahoru se zeptat, jak je tomu ztrestanému muži. Přišla zpráva, jaká se dala očekávat: že je tomu vojákovi zle, že musí ustavičně na břiše ležet, jak má hřbet rozbitý. Rozsekali ho, že má záda jednu ránu, až mu maso visí, a že se to všecko zapaluje. Tak voják vyřizoval.
Zasmušen vracel se P. Vrba domů. Cestou sám sebe v duchu plísnil, to že má ze své dobroty, kdyby byl do těch prokletých kasáren nelezl, a proč tam lezl, když ten dům tak zneuctili, takže by ten kaprál byl třeba na tom vojákovi tak neseděl a ho nesoužil a nemyslil, že on, Vrba, je strýcem toho nešťastného Brtka. Teď že bude mít, teď aby chodil do nemocnice. O to by tak nebylo, ale o faráře, když mu nic neřekl.
Docházeje k jejich domu, zahlédl před ním paní Markovou. Ještě ta! Jistě čeká kvůli tomu děvčeti. Zase nová starost! A co si toho vždycky nabere, každému vyhoví –
Mračil se dost, ale když došel, vyslechl docela vlídně a s účastenstvím, že ta šlechtična si vyšla do kostela, ale že se nevrací, že již to je dlouho.
„Zabloudila,“ mínil.
„A ta se nedá.“ Zvěděl leccos, i to o té němčině; ale tu se jen usmíval, až paní Markovou tím popletl. Začala také povídat, jak ráno, když studenti odešli, byla ta slečna u okna, jak se dívala na dvůr na vojsko, že se ani nemohla odtrhnout. Vtom zahlédl P. Vrba v okně holou hlavu faráře Hejny v malé černé čepičce; i chvátal, že pan farář čeká.
Okolo desáté dostali návštěvu. Přišel Kramerius, byv lístkem Vrbovým pozván, a s ním Šedivý. Pro mladého toho spisovatele si Kramerius sám vzkázal, aby uviděl šlechtičnu, o kterou se pomáhal také starat. Spatřili ji pak, když po desáté vstoupila s Vavákem, v kožíšku, v čapce, v červených punčochách, po ránu svěžejší nežli