F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek
bažanta se v tu chvíli podařilo, co se vždycky nepodařilo, i když zbujná společnost hospodská o to se i dost a dost přičiňovala, že obě figurky ubohé, po Praze, po hospodách známé, do sebe se krutě daly.
Ani Václav, ač mu nebylo po chuti, jak prve oba tak dráždili, neubránil se smíchu, zvláště když hubený „baron Stroh“ před hlavatým Tomáškem začal ustupovat, když všechen už od sebe se před ním uplivl a pak se bleskem otočil a za řehotu celé hospody ven vyrazil.
Václav pak také pospíchal. Když přišel k vrchnímu podomkovi, byly už komůrka a lože připraveny. Byl rád, že zůstane sám. Ihned ulehl, aby se zahřál v peřinách. Nebyloť kamen v jizbici a zevšad čišelo sychravo říjnového deštivého večera. Zahrabav se, vzpomínal na domov; ale nedlouho. Záhy usnul a spal tvrdě celou noc.
Záhy ráno vydal se na výzkumnou cestu, obhlédnout Prahu, především však najít si byt. Na radu bratří Klicperů, aby si jej vybral poblíže university, nezapomněl. Proto nejprve zamířil podívat se na staroslavné Karolinum. Ráno nebylo pěkné. V noci přestalo sice pršet, ale za jitra se nevyjasnilo, zvláště v ulicích a uličkách Starého Města; dostal se do nich, když prošel klenutím Prašné brány, tenkrát ubohé, otlučené, s vysokou prejzovou střechou.
Temná průčelí starých domů ztrácela se rozplývavě ve výši, v zahnědle kalném vzduchu. Tam se Václav nedíval, nýbrž ulicemi, jejichž dláždění se lesklo vlhkem a blátem, po spodcích domů, po jejich tmavých dveřích s těžkými klepadly, leckde ještě jako zabedněných, do hlubokých, šerých průjezdů, při jejichž krajích baby ve velkých čepcích prodávaly tu pučálku, tam boží dar; divil se těm sklepením, za jejichž černém prosvitalo, jako by se tam zabřeskovalo, to od proužku nebe nad nádvořím udušeným divnými, tmavými přístavky špinavými.
Mladý Věk se všude díval po dveřích, nezahělá-li se na některých cedule oznamující, že v tom domě možná najmouti byt. Za tím účelem chodil, ale také přitom bloudil. Místo ke Karolinu dostal se na Staroměstské náměstí, kdež postál u radnice, u tichého, zkaženého orloje; chtěl se zase vrátit, zašel však do Železné ulice a ocitl se tam, kam chtěl, u Karlovy koleje, a poznal také Stavovské divadlo. Ale ani kolej ani divadlo ho neulákaly. Nezdržel se, poněvadž chtěl a musil míti, jak si umínil, ještě dopoledne byt; také ještě dopoledne hodlal dojít ke křížovníkům, odevzdat převorovi list dobřanského faráře.
Nešlo však tak rychle, jak si myslil a přál. Zapadl do hemžení a ruchu Královské třídy a Uhelného trhu, a tu mu zvědavost zdržovala krok, aniž pozoroval. Viděl tolik nového, kotce a krámy kolem dlouhého stavení hnědočervené, prejzové střechy. Vynášeli z něho sbalenou dekoraci, kulisy, malované stromy a skály. V krámcích podél toho stavení kotce a boudy natřené, každá s nějakým znamením malovaným, tu srdce, tu červené lišty, jedna vedle druhé, každá plná zboží; v té vyložil kožešník, vedle štětkář, vedle čepičkáři. A dál v pláce ševcovské boudy.
Mladému Věkovi připadalo vše jako veliký jarmark, jenže s jinými lidmi, nežli jaké doma a v Litomyšli vídal; ten rozdíl nejostřeji se jevil na Uhelném trhu u podloubí, pod jehož oblouky prodávaly baby kvasnice, odměřujíce je ze štandlíků plechovými sbírkami různé velikosti dle ceny, a kdež také báby i mladší ženy, všecky v čepcích nebo v šátkách, většinou zardělé, silné, tělnaté, ale všecky břitké výmluvnosti, smažily, ohřívaly polévky, kaše, jahelník i nudle, opečené brambory, jelita, jaternice, jichž stály tu tam plné putny.
Na to byla podívaná i na ty, kteří kolem těch „kuchyní“ se tlačili, kteří kupovali nebo jen dychtivě přihlíželi, sytíce se pohledem a mastným zápachem všude tu pronikajícím. Chudina ze sousedních ulic i ze vzdálenějších čtvrtí, dráteníci, dělníci, prodavačky a divné postavy starších i mladých mužů v kroji přerozmanitém, chudém i lepším, staromódním i módnějším. Nejeden třírohý klobouk ještě tu uviděl, nejeden copánek, v nejedněch vlasech mužské hlavy trčel mosazný hřeben. Tlačili se kolem dýmajících „kuchyň“, jedli z misek i třeba z ruky kaše kus nebo jiné jídlo, v pláštích, kazajkách, mnozí v nohavicích po kolena, v punčochách a ve střevících, jiní ve vysokých botách; ale nejeden „flamendr“, módně přičesaný, s licousky, v polizonu, ve svrchníku s límcem nebo ve fraku mél úzké nohavice do bot s kopnami, nejeden pantalóny.
A jako ve mlýně tu, jako v úle; hovor všude hlučný. Tu křičeli, tam se smáli, ti se ke kuchyním tlačili, ti se na sebe potrhovali a vedle stála těsná skupina v důvěrném hovoru. Do toho pokřiky a vyvolávání prodavaček a odkudsi od kotců duo ženského chraptivého a mužského mečivého hlasu, zpívajících tu unyle, tu pronikavěji o nějakém morytátu.
Nad strakatinou klobouků a čepic, čepců a tmavých i pestrých šátků tu tam sloupec modravého kouře; vanul zpod klobouků podsíní a nesl se nad ně, výš ke štítům domů, starým renesančním, barokovým i novějším, jak stály proti Uhelnému trhu i Kotcům, v jejichž pozadí tyčily se do kalného vzduchu věže kostela svatohavelského a dál Stavovské divadlo a kolej Karlova.
Mladý Věk chutě přehlížel vše a pozoroval; postupoval nedbaje kam, zastavoval se a zas se dal proudem zatlačit nebo nést, až se ocitl v Sirkové ulici. A tu jej uvábila cedule, přibitá na velkých, tmavých dveřích starého domu, z jehož průčelí v tom příšeří ulice a kalného dopoledne podzimního nejostřeji vyrážely bělavé rámy četných oken.
Na té ceduli bylo napsáno neumělým švabachem:
„Kwartir fir Herren Sstudenten. I. Sstok, in hof. Johan Prax.“
Mladý Věk četl znova ta slova znamenitou německou „dobropísemností“ napsaná. Ale byl rád, neboť chtěl mít už svůj vlastní koutek. A byt byl nedaleko koleje. Takový doporučovali bratří Klicperové. Proto, a protože neměl zkušenosti, dále neuvažoval. Nezarazil se ani pak, když prošel dlouhým průjezdem, v jehož výklenku napravo zapuštěna hrubá dubová truhla s dvěma visutými zámky a při jehož stěně nalevo stály dva vozíky, stanul na nádvoří sevřeném křídly domu a vzadu přístavky. Za těmi trčela sousední stavení, takže nevelký dlážděný dvorec, nad nímž se v levém křídle budovy nesla pavlač, měl více stínu nežli světla.
Vše zdálo se tu ještě temnější, poněvadž stavby kdysi oranžově-žlutě natřené oprýskaly a plné prachu a špíny chmurně ztemněly. V přízemku kolikero dveří, větší, menší, dvoje černé, železné, v koutě staré bedny a několik prázdných sudů. Pavlač byla masivní, spočívajíc na pilířích spojených těžkými, mělce vypjatými oblouky; stoupalo se na ni přímo ze dvora po schodech se zděným, kdysi obíleným zábradlím.
Na pavlači dvojí dvéře vedle sebe, třetí na konci, kde pavlač zahýbala náhle pravým úhlem napravo, jak tam křídlo stavení vybíhalo jako výstupek do nádvoří. Do toho výstupku vedly ty třetí dvéře.
Václav zastavil se u druhých, poněvadž zhlédl na nich čtvrtku papíru a na ní napsáno: Johan Prax, Ssneidermaister.“ Nerozmýšleje se zaťukal a vešel. Vstoupil do jakési kuchyně oddělené pažením od vlastního bytu. Pažení to bylo v hořejší polovici zaskleno.
V koutě u kamen u nenatřeného stolu ženská přebírající hrách. Václav v tom temnosvitu rozeznal, že není mladá, že ve vlasech ne hustých trčí vzadu hřeben, že má Šátek přes prsa. Omýlen tou německou cedulí na dveřích pozdravil německy, ale odpověď, uvítání, bylo české. Ta žena v kostkovaných šatech šedých, v zástěře, v pantoflích, dost velká, ale drobné hlavy, byla churavého vzezření a patrně dýchavičná. Nevelké tmavé oči ostře se odrážely od přibledlé