F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek
hnědých, ne tuze hustých, obzvláště na temeni, přepečlivě sehnaných a učesaných, jakož i podle módních licousků na spáncích.
Nevstal, jen pokýval hlavou a hned in medias res, tady že je kvartýr tuze pěkný, krásný, pohodlný, jasný, čistý, žádné šváby a takový unkecífr, nic, to že tuhle paní nestrpí, to že muší být čistota, to že mladý pán kvis zná, co je mít neplechu v kvartýru, to že on když pracoval ve Vídni, předloni, aigentlich, to že už nepracoval, to že byl velký fairumt furt a furt, to jak tam byli Francouzové, Napolion v Šenbruně, on že ho viděl, tam že páter Držmiška, landsmon —
„Ale Johan, muži,“ připomínala „paní“ oddechujíc; její tváří chladného výrazu svitlo něžným úsměvem.
„A dyť jo – dyť – no, no – to až jindy, mladý pane, až si zasednem, kvis, já bych moh vypravovat. Napoliona neviděli? Ne? Já ho viděl v Šen-bruně a moc jenerálů – ale špacírujou dál,“ a pohledl na dvéře vpravo, „podívají se na extracimr, to je rezidenc, to je pro mladé pány, pro pány studenty, jako v půrku – to tadyhle má paní —“
Ta se vtom rozkašlala; Věk vstoupil do té rezidence. Byl to dlouhý, úzký pokoj s chudým nábytkem, s vyhlídkou na pavlač a na špinavé, zasmušilé stavby nádvorní.
Mladý Věk se optal na plat. Paní Praxová začala vykládat o drahotě, že na všem přirazili a jak to mladý pán bude chtít, ke stravě-li nebo na půl stravy nebo beze stravy. Za řeči se vrátili do většího pokoje. Byl prázdný, mistr Prax z něho zmizel; ale vtom se vracel z kuchyňky, dlouhou dýmku v ústech. Držel ji skoro rovně před sebou, vykračuje si vážně, ale s tváří rozjasněnou libostí z dýmky, z vůně jejího tabáku. Patrně užil vhodného volného okamžiku, kdy se „paní“ nemohla bránit. Také z ohledu na návštěvu ani nehlesla, jen ostřeji zakašlala.
Mistr Prax zaslechnuv, že se jedná o stravě, hned přichválil, to že muší říct, jen co je recht, že paní vaří, to že by arcibiskup mohl mít na tabuli —
„Ale Johan —“
„Že ne?“ Hleděl jí do tváře usmívaje se a hned se po Věkovi obrátil. „Veřejí mně, to pak fajfčička šmekuje —“ Šel pokojem dlouhým, volným krokem tiše, v měkkých střevících jako čáp a divže se libostí a rozkoší kuřáckou v bocích ze strany na stranu nepohupoval.
„Paní‘ jednala s mladým Věkem, až se dohodli, že se mladý pán dnes nastěhuje,“ že bude mít kvartýr, snídani a, to se ví, posluhu.
„Budou kvis spokojený,“ ujišťoval mistr Prax, rychleji pobafuje, „to by ani ve Vídni, kdepak —“
Ale Václav pospíchal, neměl kdy poslouchat; šel, aby si úkol, který si dal na dnešní dopoledne, odběhal. V tu chvíli, když „paní“ jej vyprovodivši se vracela, zabafal mistr Prax ještě prudčeji, na rozloučenou s dýmkou, vstupuje zase na svůj trůn; tam postavil dlouhou sádrovku do kouta a chopil se zase šití.
„Ale Johan, ty zas —“ odkašlávajíc kárala žena stanuvší ve dveřích.
„Aber Annerl, copak ten drobet – to já kvůli tobě jen těch pár bafů, měl bych víc, já muším, kvůli zdraví —“
Neřekla nic, ustoupila do kuchyně a zavřela pokašlávajíc dvéře, aby jí tam nešel kouř.
Václav, vyšed na ulici, uvažoval o novém bytu, o kvartýrských, obzvláště o panu mistrovi, to že proboha jsou novomanželé, že nejsou jistě dlouho spolu, když on předloni ještě dělal ve Vídni za tovaryše. A ona že je starší.
je, je, bába. Že se jí vdavek tak chtělo! A on – z Vídně přišel, bábu si vzal. Je bez tovaryše, bez učedníka, sám; ale nouze tam není vidět. Jistě má stará peníze, nějaké jmění —
Přestal uvažovat, když opět musil hledati cestu a ptáti se, kudy by přišel ke křížovnickému klášteru. Vypletl se z ulic a uliček poblíže Železných dveří, jejich temným průchodem mezi boudami a starobylými krámky s nejrozmanitějším zbožím zánovním i starým, dostal se konečně do Jezovitské ulice* a tou ke křížovníkům.
Měl štěstí. Převora zastal a byl k němu ihned puštěn. Starý mnich, čta psaní faráře Zieglera, pokyvoval šedou hlavou, upřel oči na Václava, jako by se chtěl přesvědčit v jeho tváři a zraku, pak vážně řekl:
„Vědí, takových žádostí máme tu celý stoh. Ale tuhleto psaníčko je od milého Josefa, od pana faráře, to něco uděláme. Sice ne mnoho, každý den není možná oběd, no – ale čtyřikrát týdně, to snad půjde —“
Václav se začervenal. Farář Ziegler jej připravil tak asi na tři obědy, a hle, jsou čtyři. Přes půl týdne zabezpečeno. Vřele poděkoval, a když převor mu dal rozvrh a poučení, odešel. Chvátal na Poříč k obědu, neboť se blížilo poledne, a pak aby si obstaral přestěhování.
Stalo se odpoledne. Pomocník podomkův zavezl truhlu od Zlatého bažanta do Sirkové ulice. Když ji donesl přes pavlač do bytu, dívala se paní Praxová zvědavě, jak je těžká; také mistr Prax sestoupil z pódia, aby obhlédl.
Než Václav nejenže neotevřel a nic neřekl, ale také hned odešel. Chtěl ještě za světla vynajít dům profesora Nejedlého a kde doktor Held ostává.
Nejprve se dostal do Spálené ulice, přes Perštýn, a tudíž snadno našel dům U zlaté hvězdy. Poněvadž nebylo ještě pozdě, došel do bytu doktora Helda. Nestihl ho doma a také se marně ptal, kdy by jej zastal. Hospodyně odpověděla, ne zrovna nejvlídněji, že neví, to že se nedá říci, protože milostpán nechodí v stejnou chvíli domů.
Václav odcházel zaražen; běželoť mu o rychlé rozhodnutí. Na nějakou kratší dobu byl sice opatřen, zvláště co měl u křížovníků čtyři obědy, ale jak dál – S menším očekáváním, ač ne s menší odvahou bral se ze Spálené ulice na Koňský trh najít dům pod číslem 840. Zlatá hvězda tuze nesvítila; jak bude tam u Zlatého beránka —
Našel jej záhy, také ještě za světla. Byl velký barokový dům, čtvrtý v řadě od hospody U Špinku. Neváhaje stoupal do druhého patra, kdež profesor české řeči a literatury a spolu advokát doktor Jan Nejedlý měl byt a kancelář. Srdce se Václavovi ozvalo, když zaťukal na dvéře.
Ocitl se v předsíni, z níž otevřenými dveřmi bylo viděti do velkého pokoje, ke dvěma psacím stolům. U každého z obou stolů seděl nějaký písař a psal.
Vtom vystoupil odtud starší člověk, rovnaje si pod paždí svazek listin; patrně sluha kancelářský. Václav jej zastavil otázkou, je-li pan profesor doma, mohl-li by s ním mluvit.
„To, mladý panáčku, nevím, já nic nevím, to pan Růžička, pan amanuensis, ten všecko —“
Jen dořekl a vykročil, už tu byl pan Růžička, pan amanuensis, dost mladý muž v ošumělém fráčku. Zakabonil se, když uslyšel, že Václav je student a že by rád s panem profesorem.
„Milý zlatý,“ vskočil Václavu do řeči, „to nevím, to nevím, teď chodí moc petentů, moc, tuze moc, pan doktor nestačí —“
„Já nejdu o podporu,“ vyhrkl Věk, jejž dohřálo, že, ačkoliv neřekl dosud ani slova, proč přichází, byl takto odbýván. Amanuensis překvapen upřel na něj oči, ale hned zas a rychle, jako by měl naspěch, opakoval, že pan doktor, že pan profesor odešel před hodinou a že se ještě nevrátil.
Jen dořekl, vtom zavrzly vpravo v pokoji boty; dvéře se otevřely a v nich zjevil se urostlý, štíhlý muž, něco více nežli třicetiletý, elegantní, s