F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek
večeře; netušil, jaký ouklad v tom pozvání. Zasedl ke stolu s mistrem Praxem, jenž, zatímco čekali, se těšil a vychvaloval, to že se budou mít, že se těší, paní že umí uvařit brambory, umí a že vybrala zrovna královské, takových že nemají ani u arcibiskupa – Mluvil tak, že nebylo znát, mluví-li vážně nebo ironicky, směje-li se královským bramborům a své „paní“ —
V oblaku páry z bramborů prozářené zarudlým světlem lojové svíčky zjevila se hlava paní kvartýrské. Brambory mladému Věkovi zrovna zavoněly. Než shledalo se, že „paní“ zapomněla na omastek, na sádlo, že na stole není nic nežli sůl a že jít pro sádlo je už pozdě; také mistr Prax rozhodně jako z velké starostlivosti prohlásil své Anince, že ji teď ven nepustí, že když kašle – Věk ihned pochytil, co je, že nezbývá nežli nabídnout své máslo k jejich bramborům. Chvály za to bylo do aleluja; mistr Prax mastil a také paní pobízel a podával jí, to že je máslo, takové že by v trhu nedostala, takové že nemá ani arcibiskup, to že mohl jíst Napolion, když byl v Šenbruně, to že je dobré pro kašel —
Věkovi zahořklo, když viděl, jak z hrnce ubývá, když si mistr Prax ještě také krajíc namazal a „paní“ pobízel, aby si íaké pomazala, to že je taky dobré pro kašel, že jí odlehne, a mazal, jedl, až dojedl, až si spokojeně oddechl: „Pánbůh zaplať, dobrý to bylo, zejtra zas tak. Teď bude fajféička šmekovat. Annerl, jen pár bafů —“
Nazejtří ráno v osm hodin vstoupil Václav Věk do kanceláře doktora Lískovce. Zastal tam jejího správce, pana Kubecia. Právě posiloval nos ze své moučnice.
„Tak pěkně na minutu, tak to má být,“ přichválil starý a hned také ponapomenul: „Tady pana Vogla,“ pohlédl ke stolu, u kteréhož Václav včera viděl rozezívaného písaře a kdež té chvíle nikdo neseděl, „neberou si za příklad, nikdá ne, dokonce ne.“
Přinesl papír, akta, ukazoval Václavu, co bude opisovat, co a jak, kterak papír složit, jak psáti text, jak rubrum.
„Kdyby si v něčem nevěděli rady —“
„Chtěl jsem už napřed požádat o dovolení, abych směl přijít o radu —“
„To jen přijdou —“ utřel si nos červeným velkým šátkem, „a nyníčko in Gottes Namen —“
Za hodnou chvíli přišel pan Vogel, velký, štíhlý, dobrý třicátník, v módním svrchníku. Švihácky učesané černé vlasy se mu jen leskly; zardělá tvář byla povadlá, oči měl nevyspalé, okraje víček červené po nočním bdění. Pozdravil německy, jinak nepromluvil, sedl, dlouho se připravoval, nežli vzal brk do ruky a začal psát.
Václav se dal horlivě do práce a sotva pozvedl oči od papíru; v kanceláři nastalo hluboké ticho. Brky vrzaly, někdy do toho zasrkal nos starého Kubecia, jak dychtivě, zrovna hladově a rázně vdechoval posilu z „moučnice“. A zase tři brky skřípaly; to trio však dlouho netrvalo. Pero pana Vogla dělalo pauzy, až přestalo nadobro; Vogel obracel arch, jako by přehlížel něco již napsaného. Přehlížel, ale neviděl, oči se mu klížily, dřímota jej obcházela v tichu a teple kanceláře. Naráz však vztyčil hlavu zmoženou nočním touláním, když vedle zavrzaly boty a vstoupil principál.
Doktor Liskowetz přál velmi vlídně dobrého jitra, mnul ruce, promluvil s Kubeciem a hned k Václavovi. Vzal jeho arch do ruky, bedlivě jej prohlížel.
„So, so, gut, jen řádky ne tak hustě, víc od sebe, will ich sagen —“ Napoprvé uběhlo dopoledne dost rychle. A po obědě štěstí přálo. Když se Václav zastavil v bytě doktora Helda a zeptal se (bez naděje, že uslyší příznivou odpověď), je-li pan doktor doma, žádala hospodyně, aby počkal, že jemnostpánovi ohlásí.
Václav stál v napjatém očekávání; dost vzrušený vstoupil pak do Heldova pokoje. Doktor vstal od stolku a šel mladému Věkovi vstříc. Stanuv proti němu, podíval se mu bystře do očí.
„Je, je to,“ řekl s úsměvem, „je to pantáta z mladých let.“ Podal Václavovi ruku. „Četl jsem jeho psaní. Rád udělám dle jeho a dle vašeho přání, mladý příteli.“ Začal o Dobrušce, ptal se na Věka, pak na Václavovy studie a jeho poměry. Zakroutil hlavou, když zaslechl, že píše u advokáta.
„To by v studiích nedělalo dobrotu. V tu chvíli nevím o žádné kondici, je teď o ně nouze, mnoho petentů, ale budu pamatovat. Zatím —“ Šel k psacímu stolu, vzal něco do papírku zabaleného, patrně již přichystaného, a podal to Václavovi jako příspěvek na knihy a různé potřeby tak šetrně a mile, že Václav, který se začervenal a chtěl se brániti, neodolal. Held si napsal jeho adresu a vyzval jej, aby za nějaký čas jej opět navštívil. —
Co mladý Věk z domova, neměl poklidu; den co den samý vzruch a napětí, z dojmů do dojmů. Nové a nové se jen hrnuly, kolem samá nová, cizí tvář, nové okolí; pořád jen vnímal a pozoroval. A přitom starost, aby se uchytil, naděje i obava, jak pochodí, podaří-li se mu to, za čím se vydal do Prahy.
Začátky neměl zlé; ale to, že nemohl tak dlouho stihnouti doktora Helda, v kteréhož vlastně nejvíce doufal a na nějž spoléhal, jej rozčilovalo a působilo mu nepokoj. Než i s Heldem mohl promluvit. Odnášel si od něho slušnou podporu na penězích a také jistotu, že má a bude míti v něm příznivce, kterýž mu nějakou hodinu opatří. V tom bylo největší utěšení, tím se mu projasnilo.
Nazejtří po té návštěvě měl něco nevídaného. Do desáté byl v kanceláři, po desáté pospíchal na Staroměstský rynk k Týnskému kostelu, kdež se měla odbýt instalace nového rektora. Náměstí oživlo šumnou slávou, neobyčejným ruchem, zvláště část u domů a loubí před kostelem. Tam jako na mraveništi; zástupy studentů, houfy zvědavých. V hlučný šum čekajících rachotila kola dojíždějících kočárů; livreje se leskle míhaly z kozlíků a zapadly v temném proudu lidí plnících prostranství i podsíň i uličku před Týnem; výkřiky kočích a vystrojených běhounů houkaly do bzučivé, rozšumělé směsi hlasů, dvířka kočárů bouchavě zapadala. Páni v pláštích, v opeřených kloboucích, vysocí důstojníci, duchovní, úředníci brali se zástupem k hlavnímu vchodu. Břeskné fanfáry starodávné, rachot kotlů vítaly je a zaléhaly až ven do náměstí.
Mladý Věk dotlačil se až do kostela a dostal se hodně dopředu, takže uviděl všecku slávu výše před oltářem v presbyteriu za slavné zpívané mše i po ní, kdy se konala vlastní instalace. Uviděl všecku společnost universitních profesorů a hodnostářů s lesklými zlatými řetězy přes prsa, nějakého generála v bělostném fraku a v rudých nohavicích, nejvyššího purkrabí a guberniální rady v plné parádě, kanovníky, městské hodnostáře; samý frak, zlatolesklá uniforma. Z těch vyrážel svou bělostí hábit a bílý hedvábný pláštík strahovského opata, nového rektora, jemuž se zlatý řetěz s křížem blyskotal na prsou.
Lesklá, skvělá podívaná, zvláště venkovskému studentu. Mladý Věk měl oči všude; ale také chytal, co se tam mluvilo, přednášelo, všecko latinsky. Hleděl do presbyteria, k oltáři i po hostech, dámách i pánech; pak vzpomněl i na Klicperu, na Pacáka, jsou-li tu, jak řekli. Než jak byl zaklínován v zástupu, nemohl se hrubě otočit.
Teprve když řeči domluveny, když zpěv dozvučel i fanfáry, když všechen zarudlý vynesen byl proudem ven se valícím a stanul před podsíní, zahlédl Pacáka filosofa, jehož trnková očka vesele zamžikala, když se Věk přihlásil.
„Kde je pan Klicpera —“
„Frantík? Medik? Šel se mnou sem, ale ztratil se mně.“ Rozhlížel se po hloučcích studentů, náhle sebou trhl a ukázal směrem k Železné ulici.
„Tamhle!