F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
že není hůř, potěšil nemocnou a nařídil, aby jí dávali lék, jak včera poradil; pokloniv se dámám, vyšel hned do předního pokoje a zastavil se opět u stolku, kde Thám seděl o lenoch opřen, maje ruce spuštěny a oči někam před sebe upřeny. Hned se vzpružil, když zahlédl doktora. Ten mu oznámil, co shledal, a začal pak o včerejšku, o příjezdu dvorských vozů a vojenského průvodu. Jednal hlavně s Thámem, s patrnou pozorností. Paní Thámová záhy se poroučela a odešla k nemocné.
Betyna zůstala; mladý doktor si jí však všímal jenom tolik, co nejnutnější zdvořilost žádala. Než ona byla vytrvalejší nežli sestra. Chytila okamžik a začala o hudbě. Věděla, jaký je doktor zpěvák, jak výborně hrá na housle, zvláště však na kytaru, a jaký je hudební entuziast. Ptala se na představení u apelačního rady Kaňky (kdysi nalhala F. Věkovi, že při těch představeních účinkuje), s nadšením o nich mluvila a ptala se, jakou vlašskou operu tam letos chystají.
„Gli Orazi e i Curiazi,“ odpověděl doktor a hned se opět k Thámovi se vší pozorností obrátil. Tomu se zjasnila tvář a po rtech jako by úsměv se mu kmitl, když panna švagrová tak pochodila a když se pak dost úsečně poroučela. Bylo mu to zadostiučiněním.
Doktor i Thám pohlédli si do očí. Ani nehlesli, ale jako by si oba řekli: ,,Dobře tak.“
Brzo poté doktor odešel a Thám s ním. Před domem se však rozloučil. Měl zkoušku a doktor v sousedstvu návštěvu. Odpoledne pak zašel na Dobytčí trh, k páteru Vrbovi, svému bývalému dobrodinci, v jehož seznamu chudých studentů býval na prvním místě. Zastal ho v posteli. Starý kaplan dost pronaříkal ohavné „mravence“, že ho jmenovitě v noci tuze zlobili, teď že jako by si dali říct, jako by doktora čili, že si po obědě pěkně zdřiml, ale to že nic, copak, to že ví, najednou že jich nezazené ani celá celeberrima facultas medica – bolesti, no, co naplat – ale kdyby se mohl alespoň hnout, ale takhle. Se starou Hanělkou že nic není, ta že všechno splete, všecko že už mu donesla, kdo přijel, celý dvůr, a teď že přijede sám císař, všecko že utíká – ach bože, bože – ti jakubíni – a most se prý až třásl, co vozů přes něj jelo, a celou prý noc. V noci že vezli poklady, a všecko na Hrad, do skrýší, u Svatého Víta že bylo celou noc světlo.
„No, bába, vědí, všemu věří, všecko splete, a já nevím, na čem jsem.“
Held ho vyvedl. Pověděl mu, co sám včera viděl, a že dnes, před chvílí zrovna, přijelo zas oddělení kyrysníků a mnoho kočárů a vozů, a všecko nahoru na Hrad, a také oddělení jízdné gardy; na Hradčanech že je plno, pro vozy a koňstvo ani hnutí, všecky dvory že jsou plné. ,,A v těch kočárech —,“ ptal se P. Vrba.
„Přijeli arciknížata a arcikněžny, dřív nežli je tu čekali, dřív než jak byli ohlášeni.“
„A ta královská francouzská princezna taky?“
„Taky.“
„Přijela! Už!“ P. Vrba usedl dost hbitě na loži. „A chudáček, ach kvíteček! Viděli ji, viděli? Povídají —“
„Ba ne, velebný pane. Kočáry byly zavřitý a všude kolem tolik lidstva, že nebylo možná se blíž dotlačit. A na Hradčany také ne.“
„Snad s někým mluvili, kdo ji viděl.“
„Taky ne, ale jak se dovím, tak jim povím; a snad ji sám uvidějí, vždyť nebudou pořád ležet a ta princezna tak hned neodjede.“
„A kdoví; ta má chudák neštěstí. Pořád aby utíkala, a před svými, před krajany! Jen si to rozvážejí. Jak ti jakubíni se do Vídně dostanou, je zle —je zle,“ a třepal rukama a třásl šedou hlavou.
„Ale vždyť loni, povážejí – to byli už blíž, u bavorských hranic – a pak najednou —“
„Z božího dopuštění to vítězství u Švarcenfeldu. To je pravda, to by —“
Nedomluvil; mladý doktor totiž, jak o tom vítězství se zmínil, náhle vstal, a rozepjav svůj kabát, vyňal z náprsní kapsy složený papír.
„Tady to je, velebný pane, jak jsem včera povídal, to skládání.“ Rozbalil arch, jenž byl plný veršů švabachem psaných, a obrátil ho k nemocnému.
„Co je to, co —,“ ptal se P. Vrba dychtivě.
„Poslechnou, já jim to přečtu.“
Obrátiv se více tváří k nemocnému, začal, jak stál, čisti svým zvučným hlasem:
Nadmutí Frankové, svobodou zpití,
po krvi žízníc co vlkové lítí,
králům se rouhali v zpustlosti slov,
svobodu hlásali nad zlatý kov.
P. Vrba sedě přihrbeně, s rukama na svrchnici položenýma, rychle obrátil hlavu. V užaslém jeho pohledu pak svítalo souhlasem, uspokojením, když doktor četl verše líčící hrůzy, kterých se Francouzové dopouštěli.
Oubrkem jako mrak pádili dále,
Čechy by vydrali, zhubili krále —
P. Vrba potáhl ruce, sedl rovněji a krátkým, prudkým pohybem obrátil víc hlavu po doktorovi, jenž četl živěji a s větším důrazem, jak vtom
Čechové jako blesk povstali nyní,
na slavné předků si vzpomněli činy;
vzhůru v tom český jak jindy vstal lev,
aby svůj na Franky vysoptil hnčv —
Vzhůru, Češi! Vzhůru, bratři!
Pán Bůh z nebe na nás patří,
žehná vojska českého —
P. Vrbovi zasvítilo v očích; zavrtěl sebou a divže nevytrhl Heldovi papír z ruky. Když pak dočetl líčení francouzské porážky a že
Čechové bránili milé své země,
slovutných dedů jsouc udatné plémě —
neudržel se a vykřikl:
„Heldičku! Co to je! Je to tam tak?“
Arch spočinul před ním na svrchnici. Starý kaplan, těkaje zraky po jeho verších, mručel se zálibou, co oči ve chvatu chytly:
„Řehtali koňové, břinkaly meče – jejej Heldičku, opravdu! Popředu, pozadu lítala smrt —“ A vtom zvedl hlavu.
„Od koho to mají? Kdo to složil?“ A zase bloudil po verších a říkal polonahlas:
Čechové bránili milé své zemč,
slovutných dčdů jsouc udatné plémč.
„To sepsal můj dobrý známý, Nejedlý.“
„Nejedlý?! Ten teolog? Viděl jsem ho v Expedici.“
„Ne, ten ne, ale jeho mladší bratr, Jan, jurista.“
„Toho ještě neznám.“
„Velebný pane, to je jim chlapík. Nejpilnější a nejlepší žák Pelclův.
Nevynechá ani jedno jeho čtení o českém jazyku. A taky se v češtině vyzná, v těch starých spisech. Když mu sám Dobrovský přeje! A Ungar, ten ho má ňáko rád. Když dává musikalische Akademie, vědí, vždycky ho pozve. A tam se zas Nejedlý seznámil s jinými. Už ho zvou i u Lobkoviců, u Šternberků; u Nosticů také bývá, u hraběte Vratislava —“
„A jejej, jejej!“ žasl starý kaplan, jemuž to šlechtické zvaní velmi imponovalo. Mělť veliký respekt před šlechtou a oficíry; pamatovalo