F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
Amling!“
Švihák statné postavy, sličný, kypící jarou silou mládí, člen společnosti národního divadla na Ovocném trhu, zdvořile pozdravil a omlouval se, že přichází tak pozdě, že se stavuje pro pana Tháma. Mluvil německy jako paní Thámová.
„Jen teď odešel.“ Nemluvila zcela klidně. „Musil jste ho potkat.“
Amling vzhlédl vroucně i pokorně k mladé paní, okamžik mlčel, pak se zkroušeně přiznal:
„Já ho viděl.“
Paní Thámová jako by se ulekla, upřela na něj oči, levici přitiskla maně k fiši.
„Nehněvejte se, ó prosím vás, jemnostpaní – já vás musil vidět, musil —“ Znělo to vášnivě. „Už tak dlouho jsem —“
„Pane Amling, co mluvíte! Co se opovažujete! Jděte, jděte!“ Hlas se jí chvěl, ale ne rozhořčením.
„Vy se na mne hněváte?“ Pokročil k ní.
Ustoupila na krok a ohlédla se po dveřích druhého pokoje.
„Vy se na mne hněváte!“ opakoval chvějícím se hlasem.
„Ne, ale jděte, jděte, maminka těžko stůně —“
„Ach – To jsem nevěděl. Promiňte! Ach, jakou máte starost!“ Mluvil tišeji s vřelou soustrastí.
Jako uvábená naslouchala měkkému hlasu a upřela oči na mužně sličnou tvář, v tom temnosvitu ještě půvabnější.
„Dobrou noc!“ zašeptal a pokročil, podávaje jí ruku. Vytrhla se, mávla rukou ke dveřím a rychle ustoupila do pokoje, jako by se bála. Mladý herec okamžik zůstal, čekal, pak rychle vyšel ven. Ze schodů zrovna seskakoval.
Paní Thámová, jak byla vzrušena, neohlédla se po nemocné matce a rovnou k oknu. Proč, nevěděla. Podívala se ven; stromy na zahradách už černaly a františkánský kostel trčel nad nimi jako obrovitý stín. Na okně stál bílý hrneček. Bez myšlénky přestavila ho na druhou stranu. Cítila, že se jí ruce chvějí.
Opřela se lokty o okno; zraky její se zahleděly nehnuté ven do šerého prázdna, ale nedívaly se. Smysly jako by žasnuly v návalu krve. I tíha obav o nemocnou matku zmizela, jak se jí nitro zvířilo prudkým dojmem. Lekla se, když zhlédla mladého herce, ale v tom leknutí kmitlo se hned tušení, že přišel kvůli ní, jen kvůli ní.
A doznal to také. Zachvěla se, když to vyslovil, ač už delší dobu pozorovala, že si jí všímá, a tušila, že na ni myslí. A nebylo jí to nemilo. Líbil se jí. Než takové smělosti se nenadála. Stála tiše, tvář k oknu obrácenou, v tom přísvitu jakoby bledší. Stála jako socha a bála se pohnouti; zdáloť se jí, jako by tu ještě, vedle, blízko ní stál. Kmitla se jí jeho tvář, cítila jeho pohled, i zvuk jeho hlasují náhle zavanul.
Nevšimla si, že se nemocná na loži pohnula, až když podruhé se ozval do teskného ticha šerého pokoje mdlý hlas: „Pauličko!“
Paní Thámová se prudce vytrhla. Rychle přistoupila k posteli a sklonila se nad nemocnou v bílém kabátku, bez vlády ležící.
„Byl tu někdo?“ ptala se paní Butteauová slabým hlasem.
„Tady? Ne, maminko, nebyl.“ Odpověď byla kvapná; zapřela, zalhala.
„Kde je Betyna?“
„Ještě nepřišla.“
„A ty chudáčku – pořád u mne – Máte-li pak večeři – Kdybych mohla vstát a uchystat,“ posteskla si nemocná, jejíž blahem bývalo dcerám shánět a strojit, třebaže většinou na dluh. Dceru zchvátilo náhle rozcitlivění. Sklonila se níž a hladila matce vlasy.
„Má zlatá maminko, nic se nestarejte, dost jste se nastarala; jen tiše, tiše, doktor nařídil, jen pokoj a ticho, to kolikrát opakoval.“
Jen dořekla, vztyčila se a naslouchala.
„Počkejte, maminko, mně se zdá, že Betyna —“ Řekla to neklidně, nejisté a hned šla do předního pokoje. Mohla se jen sestry nadít, a přece hleděla v napětí do šera.
Z kuchyně rachotily pokličky, jako by je někdo rychle a prudce zvedal a hladově do nádob nahlížel. Náhle ten rachot ztichl, a nežli paní Thámová došla ke dveřím, přišustěla jimi Betyna, mladší sestra.
Štíhlá její postava stanula v šeru, prosvitaném u oken, jako temná silueta, v kloboučku s pérem na hlavě, krátkého životu, vysoko pod ňadry přepásaná.
„Kdes byla tak dlouho?“ Hlas paní Thámové zněl káravě.
„Na Barvířském. Bylo tam tak krásně. Nic jste mně nenechali? Jak je mamince?“
„Byl tu doktor.“
„Který?“
„Held.“
„Ach, ten mladý, hezký! Toho znám. Já myslila, že přivede“ (neřekla ani Thám ani švagr), „toho starého, ušňupaného Kavku. Co říkal?“ A vešla rychle do pokoje, sotvaže doslechla, co sestra povídala, že doktor pustil mamince žilou.
„Jak je, mami?“ ptala se něžně, sedajíc na pelest postele.
„Trochu – líp —,“ povzdechla paní Butteauová, ač úlevy necítila. „Jen ta horkost —,“ zavanulo přes uschlé, zanícené rty. Hořela a cítila, jak z nosu sálá žhavý dech.
„Jsi ustrojena, Bety, dojdi mamince pro medicínu,“ vyzvala paní Thámová. Sama šla do předního pokoje rozsvítit. Betyna za ní. V kmitavé záři lojové svíčky zahořelo na jejím kloboučku rudé péro, jehož stín se neklidně houpal na stěně. Zjevila se v šedavě modrém špencru úzkých rukávů; byl kratinký, až pod ňadra jen, k vysokému přepásání, bez šůsků, toliko s jemnými varhánky vzadu. Přiléhavě těsně objímal vábné poprsí postavy jinak neplné, spíš pohublé. Ale nesla se pružně a v každém pohybu byla svěžest, živý temperament, jakož i chtivost rozkoše ve žhavém svitu jejích tmavých očí, stíněných dlouhými řasami.
Stanula za sestrou, jež vytahovala zásuvku tmavého prádelníku.
„Co hledáš, recept?“
„Ne, peníze.“
Úsměšek kmitl se po Betyniných rtech. „Jestli ti co nechal. Nevybral zas všechno?“
„Ne.“ Paní Thámová vytáhla ze zákoutí zásuvky váček. „Teď se drží.“ Dodala bez zákmitu uspokojení.
„Tobě snad ještě dá, ale kdybych já mu řekla – nebo maminka —“
„Doktorovi psal hned.“ Obrana zněla dosti mdle.
„Hm —“ Betyna pohodila hlavou. „Když to nic nestojí!“ A pojednou si vzpomněla:
„Nikdo tu nebyl?“
Sestra nachýlená ještě nad váčkem náhle se na tu otázku obrátila, plaše pohlédla na Betynu a mlčela.
„Nikdo tu nebyl?“ opakovala Betyna. „Nikdo.“
„A žádné psaní, nic?“
„Nic, od koho čekáš?“
Betyna se usmála, až se jí krásné zuby zplna zabělaly. Okamžik tu stála, jako by se rozmýšlela, má-li své tajemství prozradit, pak pojednou brala peníze ze sestřiny ruky.
„Nic, teď nic. Až to psaníčko přijde. A ono přijde!“ Znělo určitě, skoro vítězně.
„Tak už jdi radši.“ Paní Thámová vzala svíčku a chtěla s ní k nemocné.
Pojednou