F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
na smělou návštěvu.
Muž její, jak prve vyšel z domu s doktorem Heldem, chvíli mlčel. Měl na mysli, co právě od něho slyšel, že nemoc je vážná, že však lze se nadíti pozdravení. Kolikrát už za ta léta byla mu tchyně obtížnou; co mrzutostí bylo pro její lehkovážné vypůjčování a dluhy a ještě více proto, že ve všem a vždy se zastávala svých dcer a nejvíce Betyny, i když nebyly v právu. Betyně všechno dovolila, všechno prominula a skoro vždy dovedla ještě Paulu získat na svou stranu.
Co sporů a často prudkých nevolí i hádek se strhlo mezi ním a nimi, co kyselostí a trpkých chvil míval kvůli těm ženským! Jak rád by se byl často odtrhl od tchyně a švagrové, co se kolikrát naprosil své ženy, aby se od nich oddělili, aby byli sami, matku že bude dle možnosti podporovat, že jim bude oběma líp, že nebude tolik mraků v jejich manželství, když Betyna jich nebude soužit svou rozmarností, když nebude moci maminku proti nim popichovat, že budou sami dva, svorni, spokojeni.
Marně prosil a žádal, marně se zlobil i pak hrozil. Paula nechtěla za živý svět od matky, ba měla mu přání jeho za zlé jako nepřátelství k matce i sestře.
Cítil, jak ta nevůle, jak ty spory jsou jako ostré mrazy sežehující manželské jeho štěstí. A přitom aby se stále a klopotně staral o peníze pro ně pro všechny i pro Betynu. Věděl, že jí Paula podstrčí, jak může, třebaže věděla, jak ztěžka ten groš sehnal. A když nebylo, když nestačil, zahořkly a byly nespravedlivé; nejednou mu vyčetly, proč nešel tenkrát do Vídně, když je tam Loty zvala, když mohli tam mít všichni pěkné místo u divadla, to že udělal kvůli těm vlastencům – i Paula. Tenkráte mu ještě trpko vytýkala, že jsou mu ti „vlastenci“ víc nežli ona, že kvůli vlasteneckým záležitostem o ni tak nedbá. I zahořkla ku všemu jeho snažení, ona, která, když ještě němá byla, na svobodě, s celou duší naslouchala jeho nadšeným výkladům vlasteneckým, která tak ráda čítala jeho kusy i je opisovala. A teď už hrubě nedbala o jeho dílo, ani jak usilovně pracuje. A to pálilo —
Co Paula řeči nabyla, co své jediné dítko oplakala, toužila z ústraní, mezi lidi, především po divadle. Lásku k němu měla v krvi a Betyna ji jen podněcovala i matka, jež se nadála najisto velikých úspěchů. S těmi hmotnými počítala víc. Tenkrát bylo Paule dvacet let. Thám jí bránil.
Rmoutilo ho, že teď, co může mluvit, nemá dost na něm; dřív že se držela jenom jeho, že byla s ním šťastna. Nechtěl jí na jeviště pustit, protože také přízrak žárlivosti vyvstával v jeho duši. Paula se však nedala udržet. Hrála a Thám ji hlídal. Žárlivost mu tím spíše kalila zrak, poněvadž cítil, jak se mladá žena jeho k němu mění. Cítil, jak její vroucnost hasne, jak bývá doma zamlklá, až chladná k němu, ale jak oživuje v divadle, ve společnosti – Všecku vinu dával domácnosti, jejím příbuzným.
Doma nevole nebo chlad a v duši roztrpčení. Práce již netěšila a nechuť k ní často zaléhala mu duši jako dusivá mlha. Odhazoval péro, ucházel z domu a hledal zapomenutí ve společnosti, v hospodě.
Na chvíli docházel úlevy. Ale kořínky lásky a úcty mladé jeho ženy k němu schly, schly. Když se vrátil domů z hospody, pozdě, na nepevných nohou, nevídal, s jakou nechutí se od něho odvrací. Lék stával se mu vášní. Už i zvečera někdy se opil a také tak i na jevišti vystoupil. Proto ředitel Mihule mu dal výpověď.
Jak mu to tenkrát před čtyřmi roky, 1793, řekl, s kulatými brejlemi na nose a s kloboukem na pudrované vlásence s dlouhým copem, v kanceláři plné divadelních rekvizit, Thám se jen trpce usmál. „To mám za své služby,“ řekl. Ale v ten okamžik se mu uvolnilo pomyšlením, že takto dostane Paulu od divadla.
Novinu, že je propuštěn, zvěděl právě po představení, po posledním za Mihulova řízení. Bylo německé a dávali Čarovný buben čili Dobročinný derviš od Šikanedra. Paula v tom představení také hrála, ale jen malou úlohu jako obyčejně. Thám, jenž pro ni přišel, potkal ji na chodbě.
Pohleděla na něj pátravě, nebo věděla, že se jedná o zřízení nové společnosti. Těšila se, že se s ní dostanou z Prahy a že bude teď hrát přednější role. Thám mlčel. Venku před divadlem opodál Prašné brány (byla vlažná májová noc) se ho optala, ví-li už něco.
A pak, to už kráčeli pod ševelícími korunami staré aleje na Příkopech, dala se náhle do pláče, když uslyšela, že je Thám propuštěn, že je po jejích snech a plánech. Plakala celou cestu, nemohla se přemoci – Thámovi bylo jí líto a zpočátku ji konejšil. Ale když neustala, když pak doma, to ještě bydleli v Řetězové ulici, začala mu vyčítat, popudil se a rozdráždil, když také Betyna se ozvala a ostře.
Kolik dní byla domácnost jeho chmurami zaklopena. A chlad z ní foukal. – Zatím byl už opět přijat k divadlu U hybernů, když správu převzal nový ředitel, komik Fasbach. A ženě své Thám podruhé povolil. Vystupovala zas, ač opět jen v menších úlohách.
Paní Butteauová povzdechovala, co by nebožtík tatínek říkal, toho že by rmoutilo, jaké neštěstí mají dcery u divadla, jaké nesnáze a jak divné intriky proti nim pracují. Věřila tomu, jako před lety, když tu měla ještě nejstarší, Loty, u divadla, stýskala tak upřímně, jsouc v tom ohlasem svých dcer, zvláště nejmladší, i v tom, že se Thám o ně nestará, že se jich nikde nezastane, ani Pauly ne.
Proto toužily z Prahy pryč, zvláště Paula, jinde že by měly víc uznání.
Pojednou však přestala mluvit o umělecké pouti. Byla klidnější a v Praze spokojenější. Thám se divil a domníval, že je to jistě kvůli matce. Byl tomu rád, ač to nebylo bez pelyňku. Kvůli němu by tak žena neudělala, na něj neměla žádných ohledů, až když začala matka churavět.
Ale proto přec, když se tchyně vážně roznemohla, měl o ni vážnou starost. Kdyby zemřela, strhly by se boje o Prahu a nové působiště znovu. A on nechtěl z Prahy, nechtěl se odtrhnout od českého divadla, kjterému tolik už obětoval.
Proto také, když vyprovázeje Helda přerušil mlčení, bylo jeho první, že se znovu zeptal na tchyni. Mladý doktor se až po něm obrátil, cože má takovou starost, a znovu potvrdil, že stará paní má zdravé jádro a že pevně doufá.
Šli Koňským trhem dolů.
Doktor začal o divadle, jednak že ho zajímalo a že se od Tháma nějakých novinek nadál, jednak že chtěl hovor kvůli Thámovi jinam obrátit. Zeptal se, jak je teď s divadlem U hybernů, je-li už líp. Thám mávl rukou.
„Ani o znání. Ještě hůř. Ta nešťastná vojna! My míváme dost prázdno a v národním ne míň. A taky nač by chodili.“ Dodal s úsměškem. „Na ‚Honzu z Přelouče‘, aby viděli, jak přijede na kobyle, a jak kobyla dělá extempore?“
Held se smál. Thám však chmuře čelo se rozhorloval:
„Co je pořádného, co má jen trochu jiskru, to se nesmí teď hrát. Don Carlos, Maria Stuart, Loupežníci a takové, to ne. Vědí, kde se jedná nějak o potentáty nebo o prožluklou svobodu. Ani muk o ní, ani zmínky, z té mají strach. To vědí, Francouzové jim nahánějí. A z nynějších příběhů se teprve nesmí nic vzít.“
Held přisvědčil a mínil, v muzice, s operou, že to je přece lepší.
„Aspoň nemají takové návštěvy jako my. Dřív k nám také nechodily, za císaře Josefa, ó to byly jiné časy!“
Held pohlédl naň tázavě, jaké to návštěvy – „Páni cenzoři nás teď pilně navštěvují.“ Thám se hlavou nachýlil k doktorovi a vyrazil ta slova tlumeným hlasem. „Všichni tři mají nařízeno, aby divadlo