F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
v aleji s tím komediantem. Poznal ho také. Klacek, jakou hrál komedii, že se nemůže čtení dočkat – Proto on tak pospíchal a nic neříkal, proto sebou tak vrtěl. – A ona! Už tak daleko? A ta babka, jak ji zapřela a myslila si o něm, o doktorovi, že má chatrný zrak, že dceru nezhlédl nahoře v stromořadí, když se o ní sám naschvál nezmínil. Proto ty Teplice! Proto tam nechce mladá a kvůli ní stará —
A Thám! Řekl o tom čistém kolegovi, že se cvičí zatím na Romea jenom tak – Kdyby znal jeho Julii! Kdyby však – Held se v myšlenkách zarazil, že to snad bylo náhodné setkání. Amling šel s nimi jen tak; herci, herci – Ale solus cum sola? – Co teď – Povědět Thámovi? Held tu myšlénku hned zamítl. Je-li co na tom, Tedy především rozloučit – do Teplic musí, obě, stará, mladá, a ten Amling bude od nich, tu —
Nazejtří, brzo dopoledne, zašel si doktor Held na Koňský trh do domu U Bohuslavů. Thám žasl, paní jeho, chystajíc právě nějaký tlumok, se lekla. A hned ji zlost chytla. Doktor jí tak zdvořile říkal, že když se mu včera v Kanálské zahradě nepoštěstilo s ní se setkat, že přichází teď se poroučet. A hned se ptal na matku.
Paní Thámová byla na rozpacích.
„Šla do trhu, to jest jen ku kramáři vedle. Nechtěla jsem jí pustit, ale což si dá maminka říct? Vždycky chodila do trhu, a teď – dnes, se jí zastesklo,“ mladá paní se nutila do úsměvu, „zastesklo, že už prý dávno nebyla na koupi —“
„Z toho je patrno, že by paní matce cesta do Teplic neublížila. A prosím, nežli přijde —,“ doktorova tvář velice zvážněla. „Musím upozornit,“ doktor začal mluvit německy, týkaloť se medicíny. „Já včera s paní matkou hovořil. Stěžovala si, že musí ostat, že to do Teplic nepůjde.“
„Ano ano,“ chytala živě mladá, „naříká si, právě jsem chtěla Thámovi říct, že maminka rozhodně nemůže a že samotná tu také nemůže ostat, že nemohu jet, alespoň ne hned, že bysme přijely později —“
„Zrovna naopak, s dovolením, jemnostpaní. Kdyby tuhle přítel Thám ani s divadlem nejel do Teplic, paní matka by tam musila, chcete-li si ji zachovat. Nelekejte se,“ Heldovi se pohnul koutek rtů, „pojede-li do Teplic, bude dobře, jistě, pravím. Nechce-li, musíte ji donutit, vy jako dcera —“ Hleděl vážně, upřeně na mladou paní, jež stála nad otevřeným tlumokem zachmuřena. „Vás poslechne,“ dodal a pohlédl na Tháma. Ten žasl i zároveň tlumil úsměv, který mu chtěl na rty. Jak doktor domluvil, ozval se konejšivě:
„Vždyť ona maminka si dá říct.“
Paula bleskla po něm zrakem, pak odpovídala, zvolna, jako nechutě, Heldovi:
„Je skutečně, pane doktore, nutno —“
„Je,“ řekl určitě. Viděla, že zchmuřil obočí.
„Když nařizujete —“ Ochota z těch slov nevanula.
„Tak, jemnostpaní; budete mít zásluhu.“ Vtom vešla paní Butteauová v čepci, velký šátek přes ramena, s brašnou na ruce. Divila se, když zhlédla doktora (včera se s ní rozloučil), a divila se ještě víc, když jí Thám napověděl a doktor dopověděl, šetrně, důtklivě však, že je nezbytno, aby zítra se vydala s ostatními do Teplic.
Sama to uslyšela, ale hned, nejdřív, na dceru pohlédla, co ta. Té nezbylo, nežli přidati se k oběma mužům, a paní Butteauová se pak už nebránila.
„No, když myslíš a tuhle pan doktor, Tedy pojedeme.“
Když Held odcházel, děkovala mu upřímně; zato dcera její zamlkle, přemáhajíc nevoli a mrazení. Nejsrdečněji se loučil Thám. Byl by rád Helda vyprovodil, než ten se nezdržel, že nemůže čekat, že pospíchá —
Od Thámů vycházel spokojen s výsledkem své návštěvy.
Paní Thámová, osamotněvši s mužem, mluvila však s pochybností o jeho ustanovení, že těch teplických lázní mamince asi tak potřeba, to že jí ta cesta víc uškodí. Thám, jenž usedl s knihou k oknu, obrátil se po ní a řekl:
„Co ti najednou tak o tu Prahu jde!“
Neodpověděla a také již nepromluvila. Mlčky začala skládat šatstvo a prádlo na cestu a nepromluvila pak celý den. Pozdě odpoledne ustrojila se jako na procházku. Paní Butteauová seděla v zadním pokoji, Betyna odešla před chvílí. Thám opisoval u stolu nějaké noty divadelní. Vida, že se žena chystá ven, optal se (byla již skoro u prahu), kam jde. Překvapilo ji to, viděl to na ní; odpověděla zkrátka, že musí do krámu pro nějaké pentličky.
Položil péro, vstal a sáhl po kabátu na posteli. „Půjdu také —“ Optala se kvapně, kam.
„S tebou, vyprovodím tě.“ A s úsměvem, upřímně doložil: „Projdeme se spolu naposledy Prahou.“
Stála nehnutě, majíc rty sevřeny; nozdry se jí zachvěly, v očích zablesklo. Nemohla ani hned promluviti. Stanul před ní, pohlédl na ni káravě, zároveň i bolestně překvapen.
„Je ti to protivno, viď?“
„Protože mne chceš špehovat!“ Strhla klobouk s hlavy a všecka pobouřena vyrazila od prahu zpět do pokoje a hnala se ku dveřím druhého.
„Paulo!“ volal za ní Thám chlácholivě. Ani se neohlédla a zašla do druhého pokoje. Zůstal sám. Díval se na dvéře, za nimiž se ozval výbuch prudkého pláče. Vykročil, chtěl za ženou, popuzen její nespravedlností. Zdržel se však, a jak vlna toho návalu přešla, zahořklo mu nitro pomyšlením, že jí bylo jeho nabídnutí protivno. Či snad opravdu chtěla jít sama – před odjezdem.
Přecházel pokojem s pochýlenou hlavou, pak, nevěda ani, usedl u otevřeného okna; po zahradách polehly stíny, slunce již zapadlo. Zadíval se do šera stromů, pak rychle obrátil hlavu, když zaslechl dvéře vedle. Paula vyšla ještě tak ustrojena jako prve, ale bez klobouku. Jak ho zahlédla ještě na procházku ustrojeného, obrátila se rychle a zpátky zas do pokoje —
Již se v pokojích i venku hustě soumračilo, když přišla Bety rychle, jako proud, šaty jí jen šustěly, nesouc si kytici jarních květin. Tháma, hněvajíc se s ním, sotva si povšimla. Když vstoupila do druhého pokoje, zastala Paulu u okna, ven obrácenou, s čelem do dlaně opřeným. Maminka sedíc opodál upírala na ni starostně oči, její pobledlou tvář, jak hledí hluboko zamyšlená, rozteskněná v soumrak. Betyna si nepovšimla, jak matka sklesle sedí, a hned k sestře.
„Podívej se – to je kytka! Tu jsem dostala!“
Paní Butteauová jako by oživla. Rychle vstávajíc, aby se podívala, ptala se od koho, od koho. Paula sotva hlavou pohnula a netečně pohlédla na kytku; hned se však obrátila a oči na Betynu upřela, když jí sestra nedbale, jako mimochodem, vypravovala, že se jí Amling poroučí.
„Kdes ho viděla?“ optala se rychle.
„Teď, právě před domem. To on na mě čekal.“ Dala se do smíchu. Jindy byla by paní Butteauová chutě přisvědčila, ale v ten okamžik mihla se jí včerejší procházka, kvetoucí alej; podívala se na Paulu, která se živě optala, co říkal:
„Taky že by vás rád ještě uviděl, že myslil, že vás potká – ale podívej se, to jsou kvítka, a přivoň, jak voní —“
„Dal ti je?“
„Ne, řekla jsem si o ně.“ Zasmála se.
Paní Thámová v polosvitu okna sáhla po kytce, a jak se k ní přiklonila, vdechujíc její vůni, ovanulo ji také jako vůní pomyšlení, že čekal, tak dlouho čekal, tam v aleji a pak i tu před domem. A touha na ni přišla. Skloněná ke kytici přivřela víčka