F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
vysoko naložené kufry a bednami, plnými garderoby herců a vlastenského divadla U hybernů. Mezi bednami vyčuhovalo několik kusů svinutých dekorací. Vpředu zadního vozu seděl ve velkém plášti garderobiér Aigner s dvěma sluhy divadelními.
Když rachot obou vozů utichl v ospalých ulicích, vytáhli z nádvoří téže rozlehlé hospody U Špinku zase dva povozy, ne však nákladní, nýbrž dostavníky, jeden hnědě, druhý zeleně natřený, oba dlouhé s malými okénky a s vysokým kozlíkem. Pak rozlehl se ranním tichem cvakot podkov na dláždění. Vozkové vyváděli koně a zapřahali je do přichystaných povozů.
V tu chvíli hrnul se starý Zappe s ženou, dcerou a malým synkem z hořejšího konce Koňského trhu dolů ke Špinkům, na cestu připraveni, on v třírohém klobouce, v plášti, o holi, statečně si z dýmky pokuřuje, madame v čepci a v šátku, dcera v kloboučku a v mantile, bratříček v dlouhém kabátě s límcem, v čepici, rozespalý ještě.
Stará sláva s nadějí v mladé vavříny spolu tu kráčely. Zappe, kdys přední herec Boudy, majitel koncese divadla U hybernů, nyní v oboru sluhů a sedláků, v českých představeních také starců, madame Zappe, donedávna vždy první matka v truchlohrách i veselohrách, a sedmnáctiletá její dcera, vysloužilý člen kinderballetu, nyní v oboru selských i přihlouplých děvčat, a rozespalý bratříček, osvědčená dětská síla.
Paní Zappová pořád hubovala starého, že jen bání jako na procházce, a mladého, že se táhne jako mrak, že mu dá jednu do zad, aby se vzpamatoval a nevrněl.
„Přijdeme pozdě, všecko nám zasednou, nejlepší místa.“
„Nesmějí,“ odvětil zvysoka manžel hlubokým hlasem; mluvil z něho majitel koncese a ne herec.
„Na tebe budou čekat – bodejť – podívejte se – Tony, kluku, půjdeš-li – vidíte, všude už odjíždějí —,“ a ukázala Koňským trhem dolů. Náměstí ještě všecko poklidně dřímalo, jen před jeho zájezdnými hospodami bylo živo. U Modrého křížku, kde měli stav a byt Litomyšlští a všichni od Poličky, vyjížděl z průjezdu formanský vůz. U Michálků, kde byli doma Táborští a z Benešovská, zapřahali do dvou vozů, u Fabiánů, Štočků, u Charouzů, u Zlaté husy, všude dost ruchu, ač se slunce ještě neukázalo.
Po nízkých domech, po rozlehlé prostoře Koňského trhu studené světlo rozednění a ještě dost stínů a šera v zašlých průčelích i mezi budovami. Nebe vybráno, za Koňskou branou k východu zahořelo zlatem. Bylo chladno, ale paní Zappová zrudla a začínala se potit od rychlé chůze a strachu, že přijdou pozdě. Kdes od Prašné brány ozvala se poštovská trubka do ranního ticha. Veselý její hlas nesl se dál a zanikal směrem k Poříčské bráně.
Paní Zappová sebou škubla, jako by jí pošta ujížděla, a zase volala na muže, co stojí, ať nechá fajfky, a hned zas po Tonym se ohlížela. Vtom, to se již blížili k hospodě Hradeckých, ke Špinkům, zahlédla dlouhého mužského v červeném fraku, pospíchajícího z Můstku také ke Špinkům. Jako orlice ho zhlédla a hned už chytla dceru za rukáv.
„Fini, to ti povídám, ať s ním nic nemáš, ať si vedle něho nesedneš, vedle toho obejdy —“
Když Zappová rodina dostala se k dostavníkům, zastala tam kromě několika členů divadla U hybernů baletního mistra Barchiella, zimomřivého, zívajícího, krčícího se do límce zeleného fraku, a pannu Hermanovu, druhou milovnici, s velkou škatulí v ruce a s větší ještě u nohou. Herec Svoboda, ten v červeném fraku, s holí v jedné a se skřínkou líčidlovou v druhé ruce, stál už u ní a něco jí živě vypravoval. Fini Zappová si toho nejdřív povšimla a nedbala proto, že ji máti volá, až když ji zatáhla za rukáv a prudce k vozu ukazovala, aby šla, šla si sednout.
Zappe ostal mezi herci a ženy si nevšímal. Zároveň s ostatními vyhlížel alejí vzhůru, je-li to Amling, co sem jde —
Kolem obou dos ta vniků, na jejichž střechy ukládal a upevňoval s vozkou druhý podomek balíky, tlumoky, uzle; škatule, hlučně oživlo. Hladce oholení herci v pláštích nebo kabátech, fracích, v botách s kopnami nebo ve střevících, v třírohých nebo měkkých, vyšších kloboucích, jejich ženy a herečky v čepcích a kloboucích, v salopech i v pláštích, starší, mladí, nevyspalí i svěží, veselí, několik dětí mezi nimi, to vše byla živá strakatina a hlučná. Mluvili německy, česky, madame Zappe se u prvního dostavníku hádala, několik jich přicházelo z průjezdu hospody, kdež se byli ohřát sklenkou kořalky; starý Zappe stál prostřed skupiny herců a kouřil, až oblaka nad ním vystupovala. V té skupině zůstal Amling, když přišel.
Mluvili o Staré rychtě, hlučně, se smíchem, nejvíc Haklík, herec, jak se tam včera zdrželi, vlastně dodneška, on a Bullinger a Thám, ten že tam zůstal nejdéle, a Svoboda. Červená skvrna v tom modru, zelenu, hnědu, Svobodův frak, se hnul. Dlouhý herec zaslechl o sobě, a nechav pannu Hermanovu, přidal se k mužům a notoval, to že byla komedie včera, na Staré rychtě, a Thám že zas měl psí den – a jak zpíval —
„Jestlipak také tu svou zazpíval?“ optal se Zappe, „tu, co před lety složil —“
A Svoboda bez pobídky, usmívaje se, zhluboka zanotoval:
Já jsem si již umínil
v hospodé umříti —
„Tu? A tu kolikrát a seděl, na stůl celý skleslý.“
„Pošlete raději pro něj, beztoho že ještě spí.“
„Ne, už jdou, jeho ženské jdou!“ vzkřikl někdo. Amling se rychle obrátil a hleděl nahoru Koňským trhem, kterým od domu U Bohuslavů šourem přicházela paní Butteauová s oběma dcerami.
„Mutter! Mutter!“ vzkřiklo několik hlasů. Vítali docházející starou paní, která s nimi každý rok jela, která předtím léta se potloukala venku při společnostech a kterou měli rádi. Usmívala se zdaleka, potěšena tím uvítáním, a rukou jim kynula. Také Bety, nesouc škatuli jako sestra, také tak živě zdaleka pozdravovala. Thámová však s kytičkou na ňadrech, přihlédla, šla vážně vedle matky; trpkost a smutek tížily její mysl.
Ptali se jí na muže, když zapadala do chumle herců a hereček. Odpověděla zkrátka, že zaspal, že přijde hned. Ohlížela se po tom, na kterého myslila zvečera, do noci i jak oči otevřela, na něj i na dlouhé s ním rozloučení. Myslila, kdyby snad přece ještě teď přišel. Hned ho však nespatřila v tom rojení, a on se také z opatrnosti hned k ní nehlásil. Ale po chvilce stanul vedle ní, jí znenadání.
Svit náhlé radosti kmitl se jí v tváři i v zraku.
„Vy jste také přišel?“
„Když jsem včera nadarmo —,“ řekl tlumeně, rychle. „Ach, nebylo možná, muž —“
„Tušil jsem —“ Jeho zrak utkvěl na kvítkách na jejích ňadrech. Byly z jeho kytky. Stihla ten pohled. „Znáte je?“ Pousmála se.
Kývl hlavou a řekl tiše: „Mám radost, děkuju vám, kytka byla vám – Ach, jak bych rád několik slov s vámi promluvil!“
„Ne, teď už není možná.“ Ohlédla se plaše kolem. Vtom na ni matka zavolala a shluk kolegů a kolegyň jako by nárazem nějakým se zvlnil. Na okamžik nastala tíseň a paní Thámovou zatlačili od Amlinga. Vedle kdosi zaklel, kde je Thám, že už mohli jet, že už je čas. Všechno se tlačilo k vozu a matka naléhala, aby již nečekaly. Ze šumu hlasů, prudkých pokřiků, smíchu a klení zaječel ostrý hlas paní Zappové, která se zas už z vozu ven tlačila, křičíc a kývajíc na muže, co pořád stojí, ať už jde —
Vtom se kmitl červený