F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
jejich kmeny v zelenavém přísvitu stál pískovcový zkomolený sloup na podstavci s emblémy zednářskými. V zářivém paprsku, jenž šikmo padaje chvěl se korunami i po kmenech, zahořel na pomníku ve štítu vedle římského brnéní pod sloupem zlacený monogram hraběte Canala z Malabaily.
Doktor Held šel kolem a chtěl do topolové aleje na stezník, vedoucí nad ouvalem, kterým byl přišel. Ale v aleji i na postranních stezkách mezi křovinami a duby, ještě holými, mezí‘ bílými břízami, javory a lípami, v jejichž světlé zeleni tměly se skupiny borovic, hemžilo se lidmi. A dva známí medikové mířili směrem k němu.
Nechtěl se s nikým setkat a zastavit. Včas se obrátil a zpátky zase kolem pomníku a dál kolem druhého, zednářské pyramidy, dostal se do háje na konci zahrady. Šel, šel, a když stanul u zadního vchodu, vykročil ven. Chtělo se mu samoty a ticha.
Ocitl se v polích pod strání, jež se rozlehle táhne nad Kanálskou zahradou. Vyhřívala se na odpoledním slunci, její travnatá úbočí i stará vinice, polozbořené zdi bejlím zarostlé. A nahoře na temeni, za nímž se sklánělo krásné modré nebe, nesly se prozářené koruny stromů v parku osamělé vily.
V zlaté záři tiše spočívaly ve stráni stíny ovocných stromů, stojících porůznu i alejí při cestě vzhůru k vile a dole při cestě, jež vedla zrovna za Kanálskou zahradou, kolem jejího ohrazení, dál do polí.
Touto dlouhou ovocnou alejí, tichou a osamělou, bral se doktor Held.
Hrušně odkvětaly, po široké mezi ležel bělostný poprašek květových lístků, koruny však jabloní, každá zarůžovělý oblak květů a poupat. Dech slabé, jemné vůně vanul zářivým vzduchem, motýl se jím zapestřil, včelka přiletěla, do květu zapadla, pták šveholil tu i dál; z ouvalu Kanálské zahrady strměly nehnuté jako v blaženém utišení vrcholy omládlých korun —
Skoro na druhém konci ovocné aleje, od kterého se Held vzdaloval, směřuje víc do polí, seděla na lavičce paní Butteauová. Před chvílí ještě se procházela s dcerou v zahradě. Libovala si tam mezi těmi pány a dámami; byli všichni „nóbl“, jak si hned zjistila. Lahodilo jí mezi nimi se procházet, dívat se na ty, které znala, a pozorovat ty, kterých neznala. Bylo jí do hovoru, vyptávala se Pauly, upozorňovala ji na toho, onoho pána, na tu, na onu dámu, na její oblek, klobouk, náušnice —
Vše ji to nesmírně zajímalo, než přece si pak povšimla, že Paula mnoho nemluví, že je nějak roztržitá. Zastavovalať se, ohlížela, pak náhle upozornila matku, tamhle že je lavička prázdná (bylo to v topolové aleji, u samé cesty), a hned tam chvátala, napřed, aby ji nikdo nezasedí. Paní Butteauová byla ráda. Začalať už nohy cítit, a pak mohla všechny, jak kolem přecházeli, pohodlně pozorovat.
Dlouho však neseděly, a již začala Paula o tom, že tu není tak pěkné místečko.
„Chceš-li, Pauličko, půjdeme,“ nabízela se stará paní měkce, ochotně. Dcera jako by se náhle vzpamatovala.
„A ne, ne, maminko, já jen kvůli vám, není-li vám tu moc hlučno —“ ,,A není, není, kdepak, pěkně, Paulinko.“
„Tak tu počkáme.“ Umlkla a zahleděla se zase dolů topolovou alejí směrem ku bráně, odkud lidé pořád ještě přicházeli. Náhle se zarděla.
Paní Butteauová si toho nevšimla. Dívalať se právě za nějakou silnou dámou v nemódním, napudrovaném účesu, za níž kráčel premovaný lokaj v červeném fraku.
Náhle se někdo u lavičky u nich zastavil. Pan Amling! Pozdravoval zdvořile, držel pak klobouk v ruce, co mluvil o náhodě, o štěstí, jaké má, že jen vešel a již dámy zhlédl.
Paní Butteauová měla radost z té náhody. Nevěděla opravdu, že přijde. Paula však za té řeči sklopila na okamžik oči. Musila; nemohlať, jak tak lhal, na něj hledět. A cítila, že není bez viny. Než horké to polití studu zmizelo okamžikem. Jeho hlas zažehnal všechno a zapomněla, jak na něj upřela oči.
Stál u nich, mluvil o Kanálské zahradě, jak je navštívena; Paula se optala matky, jak unavení, co nohy. Stará paní hned nebyla unavena, hned ochotně vstávala, že si již pěkně odpočinula, že by mohli zase jít. Paula přisvědčila i k tomu, s matkou zároveň, když Amling žádal o dovolení, smí-li je doprovodit. Šli topolovou alejí, dali se pak na pobočné stezky mezi stromy a keře.
Než tu se ve třech šlo nedobře. Pořád se musili vyhýbat, přes tu chvíli se zastavit, ustoupit; bylo to velmi nepohodlné. Paula si na to posteskla, snad že by jinde bylo volněji. Amling hned věděl rady, za zahradou, vlastně vedle ní, v ovocné aleji, tam že je prázdno a ticho, tam že by se volně procházelo.
„Všimla jsem si, když jsme sem vcházely,“ přisvědčovala paní Thámová, „jak tam stromy kvetou. A to mám tak ráda!“
Nepodívala se za té řeči ani na Amlinga ani na matku. Měla oči před sebe upřeny.
„To bysme se tam mohli, Paulinko, podívat, máš pravdu, a je tam víc slunce, bodejť, tady už je skoro moc stínu, alespoň na mne, ale chceš-li, ostaneme!“
Šli však. Amling je doprovázel. Libovali si, když vcházeli do ovocného sadu, jak je tu krásně, co slunce, a jaké ticho! Dívali se po kvetoucích stromech alejí před se i po stráni.
„Tady je také lavička, mami!“ zvolala Paula. Prostá lavička stála pod kvetoucí hruškou. Paní Butteauová, která nohy pořád cítila, hned si usedla a nechávala také místo Paule. Ta se zasmála.
„Ach, maminka myslí, že bych nejraději pořád seděla.“
„No, když je tu tak krásně na sluníčku a pan Amling je snad také unaven, místa dost.“
„A ne, madame, srdečné díky, já se rád procházím, a vy také, milostpaní —,“ obrátil se k paní Thámové a hned dodal:
„Podívejte se touhle kvetoucí alejí vzhůru,“ ukazoval do stráně, „alespoň na kus, to by byla procházka! To je krásná cesta a jaká je nahoře krásná vyhlídka na Prahu. Viděla jste jí odtud?“
„Odtud ještě ne.“ Zahleděla se tam, pak se obrátila k matce a poněkud nejisté řekla:
„Já bych se tam, mami, podívala.“
Stará paní na ni upřela oči a hned neodpověděla. Nebylo jí to tuze vhod a stín temného tušení jí padl do nitra. Ale jen jako stín, který se přehoupne, kmitne. Neodepřela, ano usmála se, když Amling kvapně ujišťoval, že dlouho nebudou, že tu budou hned.
Hleděla za nimi a vtom jí připadlo, kdyby je tak zeť, Thám, viděl. Ten by zas vyváděl! A když je takový, Paulince nic nepřeje, aby pořád seděla doma, aby s nikým ani nepromluvila, hned si kdovíco myslí. A pan Amling – ach, kdepak ten, takový hodný, úslužný a jak zdvořilý. Paulinku povyrazí, však kdypak si zas takhle vyjde, ať se podívají, když je to tak krásné. A kdyby ho takhle mohla pozvat, myslila Amlinga, na svačinu – Bety – a kdovíco ta holka, ani si ho moc nevšímá. Ale pozvat ho – a když Thám, ten by se zase škaredil, a groše nedá – kdovíjak on, Amling, pěkně si tak chodí, peníze on má, ale Paulinka by se zlobila a Thám by dělal křiky, kdyby zvěděl —
Mladí šli ovocnou alejí vzhůru směrem k vile. Vždycky spolu mluvili jen ve společnosti, u Thámů, na ulici nebo někdy v kavárně U modrého hroznu. Teď byli poprvé sami. Paula se nenadála, že se dnes tak stane. Tušila, proč Amling včera přinesl stálou vstupenku do Kanálské zahrady, a proto se dnes, když sem šly, nadála najisto, že přijde. Lekala sé jeho příchodu, a přece se ho nemohla dočkat.
Přišel, a jak na ni pohleděl! Bylo jí příjemno, mílo s ním se procházet. A