F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek
vrchního budilo odpor, nic však proti němu nemohl. Farářovi se od té doby spíše vyhnul. Nedůvěřoval mu, poněvadž pochyboval, že to jeho varování bylo upřímné; jistě chtěl jen postrašit, poněvadž je s vrchním podobných náhledů.
Opočenská ta příhoda přiměla také Věka, že na Hněvkovského poslední dopis dříve odpověděl, nežli hodlal. V tom svém vzrušení neměl nikoho, komu by se svěřil, před kým by svému hněvu ulevil. Nebylť v městečku nikdo, kdož by rozuměl, oč na Opočně běželo, a ženě se ani slovem nezmínil, aby ani stín znepokojení neprošel jeho domácností.
Psaní napsal koncem roku, odpověď došla až za několik měsíců, pětadevadesátého. Hněvkovský na opočenskou příhodu patrně zapomněl, poněvadž se jí ani slovem nedotkl. Zato víc rozkládal o novém vlastenském okusu, o knize, která bude míti nadpis Sebrání básní a zpěvů a která se již tiskne. Nadšená horlivost vanula z psaní a Věk cítil radost, s kterou Hněvkovský o knize mluví, jaké tam vyjdou básně, že tam bude mít Bělu a jednu s pseudonymem, pozná-li ji Věk, a Nejedlý starší také že dal báseň, bratr jeho jurista též, Šedivý také a že se přihlásil nový básníř Jungmann, filosofie snaženec, z berounského kraje, že zná francouzsky, anglicky, i že je v českém jazyku zběhlý; teď že zas po desíti letech, co Thám vydal poprvé knihu Básní, česká lyra zvučněji zazní.
Věk měl upřímnou radost z té noviny; ale přece se mu na dně zkalila.
Co chtěl on kdysi, oč se také snažil, jaké plány strojil i s Hněvkovským! – A ten a všichni se snaží a jdou kupředu, šlechtí umění, a on, jak zapadl v takovém koutě! Jak vysoko v mysli své lítal, a nyní – kramářem tady a sedláka kus.
Ale když vyšel ze sedničky, kde psaní přečetl, kde hodnou chvíli se nad ním zamyslil, a vkročil do světnice a Vašík se mu vstříc přibatolil, za nohu se ho chytl a Liduška zlatovlasá, v karkulce plné různobarevných bůstek, z matčina klína se po něm třásla, padala mlha. —
Praha se mu nyní víc a více vzdalovala a on jí. Nejvíc ho s ní ve spojení ještě Hněvkovský udržoval. Z jeho listů zvídal o vlastenských záležitostech, o známých vlastencích a přátelích, o Vydrovi, Thámovi, o Heldovi. Ten se tu v Dobrušce zastavil, když byl Věk první rok ženat; o vagacích přišel z Třebechovic, kde meškal u své matky. Tenkrát si znamenitě se starým Havránkem zahráli na kůru i pak ve škole, tenkrát také slíbil Held, že bude z Prahy dopisovat. Poslal však jen psaní dvě, a co se stal medikem, umlkl nadobro.
Toho roku, pětadevadesátého, v létě, musil se Věk vypravit do Prahy za obchodem. Bylo to poprvé od svateb. Tentokrát už klidně vjížděl do královského města, po kterém se kdysi tolik navzdychal.
Hospodou byl opět u Bažanta na Poříčí, už pro vzpomínky na studentská léta, když sem za starým Šulcem, formanem, chodíval. Tentokráte nevydal se odtud nejprve do Řeznické ulice podívat se v tichém roztesknění do domu, v němž kdysi Butteauovi bydleli, a nešel také nikam jinam pro vzpomínky. Jen v České expedici se zastavil. Byl na ni žádostiv, spěchal uvidět nové její místnosti v hrabovském domě U tří stříbrných růží v Dominikánské ulici, kam se Kramerius od Zlatého půlkola toho roku přestěhoval.
Kramerius ho srdečně uvítal, rád ho viděl, ukázal mu nové, prostornější místnosti, liboval si, jak mu teď volněji a že je větší pohodlí s tiskárnou, když ji má v domě. Věk se tu dověděl o Hněvkovském, že je z Prahy, v Planici, že se tam dostal za radního, o Thámovi, že je s divadlem v Karlových Varech a P. Vrba že je zase na cestách s knihami. Věk se také přeptal na profesora Vydru a rád slyšel, že „cordatus Bohemus“ je pořád čilý, že učí a nabádá v koleji jako dřív.
„Ale tuhle si naříkal,“ doložil Kramerius, „minulý pátek, jak tu byli; na oči si stěžoval, že mu jmenovitě levé nějak slábne, že hůř na ně vidí —“
Na Vaváka Věk také nezapomněl a hned mu také připadla rychtářova chráněnka, mladá Maternová z Květnice, která se přičiněním Vavákovým a P. Vrby dostala k starému strýci svému, obrstvachtmistrovi z Květnice, a která po jeho smrti zmizela z Prahy se zpěvákem od Bondiniho společnosti. Na tu sličnou zemanku zeptal se Věk víc kvůli své ženě, která věděla z Prahy, když tam byla o korunovaci, o nešťastné lásce Šedivého k spanilé „Fylině“, jak ji opěval.
Kramerius nevěděl nic o ní, nežli že zapadla jako do vody a že bezpochyby uvázla někde u divadla. Také Věk musil vypravovat a se zpovídat. Pověděl o ženě, o dětech, a Kramerius mžouraje očima usmívavě opakoval:
„Co jsem chválil, co jsem radil? Dobře, dobře tak, nu a nechybili, já s Vefinkou také ne. Synkové rostou, pomalu aby člověk na školu myslil.“
Z rodiny dostali se na Dobrušku, na okolí, vlastence a čtenáře, na knihy. Věk si vybral, kde co bylo nového, a zamluvil si již napřed celý stoh Nových kalendářů tolerancí.
„Ty jdou pokaždé jako na dračku. To je lidu do noty psáno,“ pochvaloval.
„Sejeme semínka, ctný vlastenče, do ouhoru, ale do nejlepší půdy. Kdyby se tady neujalo, pak je veta po nás.“
„Ale ono se ujímá, vidím to, pozoruju —“ Krameriova tvář se vyjasnila.
„A tady v Praze,“ dodal hned Věk, „je čtenářů také dost, za tu chvíli, co tu sedím, přešlo tolik kupců.“
„Mohlo by být lépe, milý příteli, jsou však zlé časy; vojna, to vědí. Ale v pátek, to by viděli, když má vyjít číslo o jedenácté. To už se o desáté tady před domem sežene tolik lidí, že v ulici není hnutí.“
„Chtějí noviny o válce —“
„Ano, to je hlavní —“
„A dočtou se také ledačeho jiného.“ Věk se významně usmál. „Vlastenského —“
„Vojna škodí, ale —“ Kramerius se nahnul blíže k Věkovi a tišeji pokračoval: „Neštěstí bylo, že král Leopold tak brzo po korunovaci zemřel.“
„Ano ano, co mohlo být! Pamatuju se, jak psali v novinách, že ten rok bude na věčné časy všem Čechům i jejich potomkům v slavné památce, že se stane mnoho stran zachování českého jazyka a jeho práva —“
Kramerius za té řeči vážně pokyvoval a pak řekl:
„Psal, psal – To bylo naděje, to bylo radosti – No,“ pozvedl hlavu a usmál se, „ale přece něco. Ani by neřekli, co se Čechů za tu dobu tenkrát probudilo z tvrdého spaní a roznítilo českým ohněm. A stolice českého jazyka, to je také památka, a jaká! Naše nové knihy, jako ta pana Puchmajera a těch mladých básníků, to jsou všecko ratolístky z toho kořene školního na universí. Z toho učení řeči a literatury bude naše učená Čechie znamenitých Čechů a vlastenských spisovatelů nabývati.“
V sousedství, z kláštera dominikánů, ozval se polední zvon. Věk se ani nenadál, že tu tak dlouho poseděl. Na odchodu musil slíbit, že se tu ještě jednou zastaví.
Veseleji odtud odcházel; pookřál hovorem s majitelem České expedice. Chválil si ho, jaký to rozšafný, zasloužilý muž. Vyjasněná nálada Věková počala se však záhy zase zasmušovat, to jak zasedl v hostinci k obědu i pak, jak šel ulicemi vyhledat Helda. Nic se nezměnilo, všecko tak jak bývalo, všude samá němčina, všecko jako cizí – A Helda, na kterého se těšil, nezastal doma.
„A teď už nemáš kam jít,“ pomyslil si v duchu. Cítil, jak tu osaměl, jak je tu již za tu krátkou dobu cizí a sám že se již také odcizuje.
Lidé