Šílený detektiv. Legrační detektiv. StaVl Zosimov Premudroslovsky

      Příští ráno se Ottila probudila ze srdce slzných rohoží spáchané odsouzené brigády sestávající z: Ropuchy – jako předák, Idot – neměřené pomocníka a babičku Klawku – týmové hvězdy.

      – Kam jsi házel prkno, hlupáku? – Orál Idot, prorazil si nohu nehtem.

      – A co, vrazíte do koulí? Visí na vaší noze! – Ropucha se přimlouvala, aby se paní smála.

      – Ano, medúzy, zemřete. – Idot odpověděl na starého muže, – a ty, stará žena, stále házíš prkno hřebíky, vložím to do zadku.

      – Podívej, neobtěžuj se karafiáty, zvláště na Zhabin! – basa se zachvel bez babičky Klavy.

      – Takže, usvědčeni, že křičíme, ale není boj? – Ottila se inteligentně usmála a vyšla na verandu.

      – Ano, tento hlupák rozptýlil staré prkna a píchl jsem nohou. – Idot šel skromněji.

      – Pečlivá potřeba. Tady a moje děti chodí.

      – A co, Sarah už chodí? – babička Clavka se radovala. – a jak jde její těhotenství? dosud jste nenarodili?

      – Bohužel to jde jen ve snu. – majitel byl v depresi a byl okamžitě zarazen kvůli slovu «těhotná». – Co jsi říkal?

      – Promiňte, prosím, ale je to radost? – stará žena se skromně omluvila.

      – No tak, už rezignovali. Je pod dohledem Dr. Smertiev, profesor z Petrohradu. «Ale já tomu nerozumím…» a Ottila se časem přerušila.

      – Od koho je těhotná? stará žena se rozostřila.

      – Jak víte o těhotenství? – chyba zeptala se chyba.

      – Takže celá vesnice ví a ví, od koho. řekla babička sebevědomě.

      – A od koho? zeptal se ropucha a trhal desku ze zdi.

      – Takže nejsi vkusný nebo co? – babička byla překvapená.

      – Takže, Tomi, neříkej jméno, sestru, jméno, odpověděl starci.

      – Takže tvůj syn, Izzy. – Určitě se stará žena hlásila hlasem.

      – Jejda, žádné sračky, vtip! – pro plešatý idot.

      – A obecně tišíš, oběť potratu. – babička přišla na dítě.

      – Ticho! – Štěnice byla šokována. – Proč jsi to, babičko Clavko, dostal? Kdo ti řekl o této kacířství? – Ottila ztuhla a ztmavla, když měl tmavou pleť.

      Klávesnice se zaplnila a začala vypadat hůře, o dvacet let starší než sedmdesát let.

      – No, myslím, že ano, – ukradl Klávesnici a změnil její výrazy obličeje a začal vypadat jako třináctiletá dívka, která po ztrátě svědomí vypadala v zrcadle. Její kůže byla vytažena a její realita byla odhalena pouze ústy bez zubů, kde pouze jeden trčící černou jako uhlí, zub a pařezy nedokončené kazem. – Ze všech mužů ji navštívila pouze Izya… a ty? – babička se dusila. – ale vy jste její otec! Myslím, že ano.

      – Na záchodě si pomyslíš, ale tady, pojď, Pashe. – Idot dorazil, – Co vedeš muže k malování? Chcete se dostat do televize? Senzace! Bratr znásilnil sestru a narodil se humanoid? Ano, brzy zemřete, než někdo tomu věnuje pozornost.

      – Nebo možná jsi jeho otec? – s babičkou Klavkou zlomyslně.

      – Kdo, okresní policista, nebo co? Řídíte, stará žena. – a Idot do něj vrhl nalezený kus hnoje.

      – Že jsi řídil husy. Podle mého názoru jde o embryo Sarah a ne o matku štěnice. – vysvětlila babička.

      – Za prvé, ne embryo, ale embryo. Embryo je v bezhlavém stvoření. A člověk má embryo. Bylo nutné studovat ve škole … – ropucha prohlásila a pohlédla stranou na Idota.

      – A za druhé? – vzpomněla si babička.

      – A za druhé.. – a Starý muž obrátil oči ke Klopovi, ale to nikde nebylo. – A kde je Bedbug? zeptal se klávesnice.

      – Právě tady byl. – babička pokrčila rameny.

      – Ano, zahodil. Kdo je potěšen, když o vás mluví. Co je tam: za druhé? Zeptal se Idot.

      – Tak to je. Ohhh? – Něco ropucha překvapilo. – Našel jsem díru ve zdi.

      – Kde? – zeptal se Idota a šel do ropucha hluboko do stodoly.

      Ve zdi byla díra, která vypadala jako pec. Vše v sazích a kulkách.

      – Ano, tohle je stará kamna… Nebo je v ní možná pochován poklad? – stará žena se radovala a předpokládala svůj původní vzhled svého věku. Ropucha vložila ruku do díry.

      – Nebo past z krys. Hehe. – připnul Idot.

      – Nebojím se smrti. – ropucha vrazil ruku do lokte hluboko.

      Najednou něco začalo šustit.

      – Ahhhh!!! křičel stařec a pokusil se vytáhnout ruku.

      – Co,.. past? – babička vylezla. Vypouklé oči. Ruka je zaseknutá. Z Toadova čela unikl pot a jeho zuřící oči byly v posledních dvou minutách jako utonulý muž.

      Po chvilce ruka znovu vibrovala, natolik, že se otřásly tváře jeho ropuchy a náhle vytáhl ruku. V kartáčku byla sevřena suchá mumie mrtvé usmívající se kočky.

      – Wo, dejte mi člena! – ropucha překvapila a natáhla se, škádlila tvář mrtvoly a ochablou tvář Claudie.

      – Woah koupit! – babička se škubla a poté, co skočila na zadní stranu, se usadila na své obrovské zadní straně přímo na hřebík o velikosti sto padesáti v milimetrech a trčela z hrací plochy, kterou sama hodila. V goiter, plný dech…

      – Ha, co jsem řekl? ten zadek tě postaví na počet. – nabité Idot.

      A podle přátelských slov Idotova babička štěkla na staré hrdlo.

      – Šel jsem na farmu, abych chytil babičky. – stará žena se rozzuřila a zvedla levou zraněnou hýždě a roztrhala přibitou desku k tělu. Hřebík byl rezavý a měl vlnitý povrch jako pila. Od konce kapala krev. Klávesnice ho prozkoumala ze všech stran a pociťovala bolest bolestně křičela.

      – Na co se smějete, parchante? – vzlykala a hodila prkno krvavým hřebíkem do Idota. Uhnul a začal utéct. Cihly vypuštěné do stezky letěly do pronásledování. Jeden z kamenů narazil na úhel hlavy dítěte. Padl a škubl.

      – jedete? – Ropucha vyděšená.

      – Nic nezemře. – babička Klavka se uklidnila a pomazala ránu slinami. Idot se později zvedl, kymácel se vedle něj a oběma rukama držel bolavé místo.

      – Budu tě třesknout. – Idot narazil do podlahy jeho hlasu.

      – Ach? Sledujte to! V břiše má svazek pytlovin. – Ropucha vytáhla tento svazek