F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
je?“
„Chválabohu, však to bylo, velebný pane, dost jsme zkusili, já a Doležal, to si můžou pomyslit, slepý a silně nahluchlý, to přec ještě slyšel, a diktovat matematické umění a po česku. Teď to má pan Jandera, jeho nejlepší žák, premonstrát, ten to vydá tiskem, povídal pan kanovník Lenhard, že se to musí stát. Jednou pan profesor Vydra mu řekl, že když z povinnosti musí matematické učehí svým žákům přednášeti po německu, že se s vlastí svou tím smíří, že vydá počátky všeho matematického umění v jazyku vlasteneckém.“
„Ó chudák, ó to je Čech!“
Vedle z pokoje ozvalo se volání:
„Pepíčku! Pepíčku!“
Ziegler chytl svíčku a spěchal do druhého pokoje. P. Vrba šel za ním, zůstal však v otevřených dveřích. Lekl se. V klenutém šerém pokoji, v jehož pozadí černal se stojan plný knih, hlavně foliantů v bělavé vepřovici, seděl v staré, černé lenošce profesor Vydra v tmavém kabátci, maje přes kolena přikrývku, nohy v bačkorách o stoličku opřené. Byl přepadlý, chorobné barvy; vlasy kolem lysého čela volné, rozcuchané zbělely za poslední měsíce plné utrpení a duševních muk – Nitro P. Vrby se až sevřelo, když ho tak zhlédl a když viděl, jak hmatá před se do šerého prázdna.
Ziegler postaviv svíčku vzal jej za ruce, aby zvěděl, že nadarmo nevolal, že přišel.
„Pepíčku, miláčku, trochu se mi uvolnilo, mohl byste psát, pište chvilku, budu vám říkat do péra —“
Ziegler na rozpacích ohlédl se po Vrbovi a starostně řekl: „Začíná se plést —“
„Nechte ho, nechte, pane Jozííku —,“ přimlouval se rychle P. Vrba. Vtom Vydra začal vyšším hlasem:
„Paragraf. – Tak, dimidium animae meae, nový paragraf, pište. Titulus: Co jest jak vskutku, tak jen napohled iracionální velikost?“
Ziegler mu stiskl ruku na znamení, že slyšel, ale ohlédnuv se po Vrbovi, řekl nahlas:
„Ono ho to namáhá, slyšejí, jak dýchá. On se zas rozkašle.“ Profesor Vydra, nic neslyše, maje obličej ostré nyní brady do výše, zvolna diktoval:
„Vskutku iracionální velikost jest, když se má dobyti kořene, daného exponentu, z nedokonalé mocnosti téhož exponentu – Téhož exponentu,“ opakoval, „máte to?“
Ziegler ho vzal za ruku a Vydra pokračoval:
„Bene. Znamení kořenové velikosti vůbec jest znamení kořene, Pepíčku, signum —“
„Já ho přec nemohu nechat,“ staral se Ziegler, „namáhá ho to —“ Náhle, nachýliv se k Vydrovu uchu, začal do něho křičet, to že už měli, to že už napsáno.
Vydra, konečně slovo zachytiv, zarazil se a hnul rameny; okamžik mlčel, pak jako na omluvu řekl mírným tónem:
„Ach, miláčku, spes mea, já se modlil a vtom mně napadlo, že jsem na tohle zapomněl. Tak už to máme, no, to je dobře. A kolik je hodin, prosím vás.“
Ziegler, posvítiv na hodiny na stěně, udělal Vydrovi na dlani prstem šest čárek.
„Šest hodin, Pepíčku? Ráno.“
„Večer,“ křikl mu Ziegler do ucha, ale musil opakovat ještě silnějším hlasem. Vydra na to slovo se schoulil, a sepjav vyschlé ruce, zaúpěl:
„Ježíši Kriste, beránku boží nevinný —“ Vtom ho chytil náhlý kašel, strašlivý kašel, sehnul ho do oblouku a zmítal jím, až stařec sevřel křečovitě opěradla lenošky. Ziegler ho chytil, P. Vrba přiskočil a vzal ho za hlavu, za spánky jako dítě. Bylo mu ouzko a hluboká soustrast prochvívala jeho nitrem. Trvalo chvíli, nežli kašel polevil. Když ztichl, sklesl Vydra do lenošky, prudce oddechuje, zmožen, vysílen, maje na čele krůpěje potu.
„To nebylo ještě nejhůř, velebný pane,“ řekl Ziegler, „ale takhle v noci a k ránu, to to na něj teprve chodí.“
„Ubohý.“ P. Vrba vracel se do předního pokoje. „A co vy také zkusíte, Jozííku,“ litoval; hned však s mírnou domluvou dodal: „Ale prve jste mu mohl zalhat a říct, že je šest hodin ráno.“
„Ach, velebný pane, to jsem už dělal kolikrát, už jsme o kolik nocí napřed. Ale pokaždé to nejde, mohl by si toho všimnout —“
„A tak, to je moudré, pravda; pánbůh vám ty služby našemu vlastenci prokázané odplatí. Zkusíte, ale kdo by se ho chudáka ujal. Kde je pan Doležal?“
„Projít se trochu, už brzo přijde.“
P. Vrba odcházel smutně dojat; celou cestu myslil na Vydru, co zkusí, slepý a hluchý, že by bylo věru lip, kdyby si ho pánbůh vzal. Doma pak, když se chystal na lože, pomodlil se jak obyčejně za nebožtíka faráře Hejnu a poté také, a zvláště vroucně, za profesora Vydru.
V. F. VĚK NAJDE PŘÁTELE A TAKÉ POMOC
To bylo čtrnácte dnů předtím, nežli se F. Věk vydal do Litomyšle, odtud pak do Prahy. Další tuto cestu nastupoval s myslí volnější. Odjížděl s dojmem, že se nezklamal. Na starou tetu myslil nejvíc, a rád, o sestřenicích doufal, že nebudou míti na Vašíka černé oko.
Cestou ku Praze přezvěděl na formanských hospodách, že jeho vůz plátny naložený tudy dobře a bez nehody přejel. Dle toho počítal, že ho již nestihne, až v Praze samé.
V hlubinách dlouhého dostavníku, blátem vysoko zastříkaného, nahoře zahrazeného vaky a balíky, doslýchal se různých zpráv a novin, jak na stanicích spolucestující vystupovali a noví přisedali. Nejvíce se mluvilo o drahotě, jak je všude zle, i v kraji, jaká nouze stihla také Prahu. Slyšel o tom všelijaké hovory, také mnoho stesků na daně, na vojsko, co stálo peněz to ležení u Prahy a ta cvičení, co by za tu střelbu bylo mouky a chleba chudým. Vypravovali o císaři a císařovně, že byli v tom ležení a v Praze, teď že odjeli z Prahy do boleslavského kraje a do litoměřického, hlavně proto, aby si tam prý fabriky prohlédli, nejvyšší purkrabí že je průvodcem.
Jak se zmínili o císařovně, bylo před Českým Brodem, spustila jakás paní obstarožná ve velkém černém čepci, červená, lesklého čela, a zdalipak také tohle slyšeli, jí že to psala Pepička z Prahy, Pepička, to že je po sestře dcera, že má úředníka u kammeralzahlamtu, že je kassaofíizierem, ta že jí psala, jaká to byla krása, na Hradčanech, a císařovna že byla také v Libni podívat se na židovskou svatbu, to že bylo rojení mezi židy a ten rabín že měl dlouhé kázání a poděkování a císařovna také prý dala prezenty té židovské nevěstě, ta že bude mít památku. – Ta židovská svatba v dostav-níku trvala dlouho, tlustá paní v ohromném čepci nechala jí až v Českém Brodě, kdež slezla jako všichni, neboť se tu krmilo.
Před zájezdní hospodou i v jejím velkém, klenutém průjezde strakato od ovčích kožichů, tulipány a jinými pestrými květy po zádech i po stranách vyšívaných, od límcových tmavých plášťů, pangrotek a čepic s barevnými dýnky, od bílých plen, květovaných šátků, ženských kožíšků a kabátků. Houf vesnických poutníků se tu zastavil; rudou korouhev s obrazy hrubě malovanými měli v průjezde o zeď opřenu.
Z Prahy se vraceli z pouti, od hrobu sv. Jana Nepomuckého, ač se neklenulo májové modré nebe, nýbrž sníh rostl v šedých, nízkých oblacích a foukal mrazivý vítr říjnového dne pustým náměstím a podsíněmi kolem, kdež se v budkách krčily zachuchlané báby prodavačky. Poutníci byli z nejbližšího okolí a vypravili se do Prahy, když se rozlétlo, že před týdnem navštívil císař hrob