F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
v zarosené té radosti, ach, Panenka Maria že jí přece dopřála, že uviděla sv. Jana jako ostatní, svaté jeho ostatky, jazyk, bez poskvrnky, pěkně červený, ach, lidičky, že do smrti – Brada sejí házela, oči slzely.
Věk dále neposlouchal jako ostatní, kteří stáli jako přimražení. Sic se neusmál, jak by byl učinil za studentských let, ale pobožnému zanícení zanedbaného lidu nerozuměl. Jen zatemnělost starých dob v něm viděl a pocítil cos jako politování.
V prostorné jizbě hospodské, zahřívané velikými zelenými kamny, při nichž se probělávala pec, bylo skoro plno. Mrak modravého dýmu tabákového nesl se k tmavému dřevěnému stropu nad hrubými stoly, nad jejich džbány, mezi nimiž se křesadla mdle leskla, nad hlavami cestujících formanů, olejkáře a harfeníka, kteří seděli nejblíž u dveří, u tmavého šenkyše, v rohu plného džbánků, sklenic a hubatek. Nejhustěji v druhém rohu nahoře, kdež se probělávaly fráčky s červeným vyložením a bělostným řemením. Seděla tam četa vojáků, bafcících z dýmek, kteří na pochodu tu odpočívali.
Z šumu a směsi hovoru vyrozuměl Věk, zasednuv k talíři kouřící se polévky, že se tu také mluví o Praze. Zaslechl o boudách, jak je tam od konce minulého měsíce mají na Staroměstském rynku, na Koňském i Dobytčím trhu a také na Malé Straně, že v těch boudách se prodává chléb, pečený z mouky z vojanských magacínů, císař že poručil, aby dodaly mouku, to jak uslyšel od nejvyššího purkrabí, jak je v Praze zle. O tom prodeji chleba tu mluvili, o chlebu samém, jaký je, že ty bochníčky po šestnácti krejcařích jsou dost velké, ale že je těžký, jako komisařek.
Věk si vřele vzpomněl na domov, kdyby také tak u nich, zvláště v horách, lid hladem sklíčený opatřili, kde není ani těžkého chleba, horšího nežli komisařek, toho chleba z ovsa a vikve, černého jako země.
Pozdě odpoledne, v pátek dne 15. října, dojel do Prahy Poříčskou branou, kterouž pouštěli právě dva vozy s obilím beze všeho poplatku, jak v ten čas drahoty bylo povoleno. Všechen roztřesen, prokřehlý zahnul do své hospody U zlatého bažanta, kdež býval pokaždé a kdež ho již znali. V průjezde stál vrchní podomek v zelené sametové čepičce a ten, Věk si dobře všiml, na něj se díval jako na cizího a nějak si ho v jeho chudším, nevzhledném plášti nevážně změřil.
Věka se to dotklo; byl vůbec rozcitlivělý, jak rozdíly v té chvíli pobodávaly. Na jaře sem přijel zámožný, bez těžkých starostí, a teď bez peněz, zadlužený, s takovým břemenem. Velkokupci ho jindy rádi viděli, přátelsky vítali; objednávalť mnoho a dobře platil. Teď aby vyznával, že nemá čím, a prosil, aby počkali a ho neničili, aby mu ještě zboží uvěřili.
Do města se mu ani nechtělo. Mohl ještě třeba do Expedice nebo i P. Vrbu navštívit. V nejistotě však, jaká ho tížila, nezatoužil po přátelích a známých; ba ostýchal by se jich, zvláště doktora Helda.
Až zítra, až jak bude zítra, jak se u obchodníků rozhodne.
Jak tak seděl v hospodské místnosti U zlatého bažanta sám, vzpomněl, jak tenkráte v zimě (bylo před šesti lety) zastal tu Tháma samotného, o lokte opřeného, s hlavou pochýlenou, s očima do stolu, tenkráte, když ho udeřilo to neštěstí, když zjistil nevěru své ženy. Tenkráte s ním proseděl celý večer a viděl Tháma sklíčeného, trpkého, omrzelého.
Věk si připomněl, že se tenkráte zmínil, jak hovor dal, jaké má starosti s handlem, polem, doma, s dětmi, a jak Thám tenkráte řekl, aby za ty starosti děkoval pánubohu.
„A děti aby jim pánbůh zachoval!“ řekl také Thám a okraje víček mu naběhly rudě, do krvavá, jak si připamatoval své jediné dítě, synáčka, jenž mu tak záhy zemřel. To se tenkráte Věkovi zarylo do mysli. Nezapomněl na to, ale nikdy se mu tak jasně nevynořilo z temna jako tu, když seděl blízko toho kouta, kdež s Thámem tenkráte trávil ten smutný večer. Jemu to štěstí ostalo, ale Thám, chudák. Už dlouhý čas, od jara, ani slechu o něm.
Ráno zamířil, jak si už cestou rozvrhl, nejprve na Staroměstský rynk. Tam byl velkoobchod železem, jemuž nejvíce dluhoval. Dost pospíchal Prašnou branou, Celetnou ulicí, žádostiv, aby již měl rozhodnutí; na náměstí se však omeškal. Dřevěné boudy, stojící prostřed, ho zastavily. Byly to ty, o kterých slyšel v Českém Brodě.
Viděl, jak je zástupy zahradily, jak se k nim lidé pořád ještě tlačí, muži, ženy, odrostlejší děti, všichni dle obleku většinou chudina, drobní řemeslníci nebo jejich učedníci. Strážníci z městského hejtmanství a tržní dozorci snažili se udržeti pořádek, umírnit, urovnat trochu ten příboj, jenž kypěl, šuměl a hučel a jímž stěží zpět se prodírali, kteří již koupili bochánek z vojanské mouky.
Stranou stál a čekal Ignácius Ceypek v starém límcovém plášti, hnědé, ale již vyrudlé barvy, s černou mašlí v týle pod třírohým ošumělým kloboukem, košík na ruce. Ranním, ostrým chladem prohledl ve vrásčité tváři a oči mu slzely. Košík mít nemusil, poněvadž bochníček, pro který přišel, snadno by uschoval pod plášť. Ale šel „do trhu“, jak bývalo za nebožtíka pana obrstvachtmistra, a také kvůli sousedům, aby nevěděli, že chodí k „boudě“ pro chléb.
Věk šel kolem, ale nevšiml si ho a Ceypek ho nepoznal. Velkokupec K. W. Schimon, starší již, vážný, klidný muž, ještě s copem, přijal Věka ve své klenuté pisárně ve dvoře velkého, tmavého domu na kraji Dlouhé třídy. Přijal ho přátelsky, šňupec nabídl, s účastenstvím se vyptával na požár a na Věkový ztráty. Věka si vždy vážil pro jeho podnikavost a pořádnost, kterou cenil nejvýše. V tuto chvíli mu však také imponovalo, že Věk tak upřímně svůj stav vylíčil a nezatajil, co zatajiti mohl, že přiznal všecko, dluhy, svou nesnáz, že kupecky správně vyložil, jak by nyní zvlášť obchodu železem se mu mohlo dařit. „Pane Věk, es stimmt, dobře počítají, a aby věděli, že jim všecko neshořelo, mein Vertrauen ist nicht mitverbrannt. Sie haben bei mir Kredit, všecko zas půjde, wir verbleiben gute Geschäftsfreunde. A dnes musejí k nám na lžičku polívky.“
Věk mile překvapen tou důvěrou vřele poděkoval a rád přijal pozvání na poledne. Do té doby pak prodal plátna ve známém svém obchodě, dobře, jak počítal, spíš o nějaký zlatý dráž. Za oběda u velkokupců, v prostranném, ač ne tuze jasném pokoji, staromódně zařízeném, musil znovu vypravovat, a to ženě velkokupcově, tlusté, dobromyslné paní v bělostném čepečku; nad hrůzami dobrušského požáru trnula česky i německy, ač jinak mluvila po česku víc nežli její manžel, který z obchodu na němčinu již hrubě navykl.
Po obědě zašel Věk k velkokupci koloniálním zbožím; pospíchal, nebo chtěl si toho dne vše zařídit, aby nazejtří mohl zase nastoupit cestu do Dobrušky. Do Expedice mínil navečer a ještě také k Heldovi a k P. Vrbovi, bude-li možná. Zvláště, kvůli nim, se zdržovati nemínil, neboť neměl v Praze již stání. Mysl byla víc doma, kdež ho tak nutně třeba. Druhého velkokupce, M. J. Stojespalla, jenž měl sklad na Koňském trhu, však nezastal, a v obchodě oznámili, že s pánem nebude už možná mluvit až v pondělí.
Věka to mrzelo, neboť pohatil se mu všechen rozpočet; nebylo však pomoci. Dal tedy zatím náloži ti na svůj povoz železné zboží, které si vybral u K. W. Schimona. Když naložili, zajel vůz zase do nádvoří Zlatého bažanta. Věk sám dal se rovnou k České expedici. Věděl, že dnes v sobotu nebude tak tam plno jako o pátečních schůzkách. A bylo tam méně, nežli se nadál. Jenom Krameria samého zastal, v jeho nevelké pisárně, a lekl se ho.
Vypadal stařeji, nějak uvadle, nezdravě. Ve tváři byl chorobně žlutý. Také více přimhuřoval slabý zrak; jak Věka poznal, rád