F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
se oblouk dělaných růží a v nich dva andělíčkové živě polychromovaní tak jako růžová tvář Matky boží i jejího synáčka. Vpravo vlevo blyštěly se cínové svíčky jako stříbrné a z nich trčely bělostné voskovice s bílými ještě, nepřipálenými knoty, každá s kytičkou vprostřed. Bylo tu tak všecko čisté, bílé a klidně ticho jako v kostele.
Pak do proudu zapadl, jak ho Věk vyvedl do města, když všecko vyřídil z domova, vzkazy od ženy a stran truhličky a houslí, když staré Jetmarové zatím zhruba pověděl, jak je v Dobrušce, jak se měl v Praze. Šli podsíní proudem lidí, hlavně studentů, velkých, malých, jak hlučně a šumné se procházeli podsíní dolů nahoru, kolem krámů, kolem krámků s ošatkami plnými ovoce, různých hrušek, růžových, zlatých jablek a vábného pečiva.
Věk tudy vedl Vašíka a dále kolem pošty a zámku ku koleji a gymnasiu, kdež rovněž bylo jako v oule od samých studentů v kabátech, v šedých, tmavých pláštích, v čepicích i kloboukách, v pantalónech i v kožených nohavicích, malých i dorostlých s licousky, s holí v ruce.
Věk vyložil Vašíkovi, ti že už odbyli gymnasium, že jsou v nejvyšších třídách, ve filosofii. Vašík hleděl na ně s obdivem; ale pak v něm hrklo, když z gymnasia velkými dveřmi vyšli dva páni, jeden větší, druhý menší, oba v tmavomodrých pláštích s límcem, když houfce studentů se před nimi rozestupovaly, když jim všichni uctivě smekali, když uslyšel, že ten větší je sám pan prefekt a ten menší, červený, v nejlepším věku, že je páter Prokop Pokorný, profesor principií, jak se Věk přeptal, toho že bude mít, bude-li přijat.
Vašík stál nehnuté a jako strnulý hleděl za piaristy jako za zjevením strach budícím, až zašli do dlouhé koleje s dvěma řadami oken v holém, šedém průčelí, jež vypadalo ještě mračněji, jak se nad klášterem neslo těžké, ocelivé nebe. Od zámku v žlutém stromoví vanul sychravý vítr a vírem poháněl silnicí spadlé listí. Kalný přísvit na všem.
Vašík se rozsmutnil a strach šel na něj z těch přísných budov, z houfců studentů, kteří tak vesele, tak jistě si vedli, hovořili a přecházeli. Ti všichni už jsou přijati a nemusí se zkoušky strachovat, a on – Důvěra ho opustila a zmáhala ho malomyslnost.
Zatím ho tety soudily, zvláště Baruška, že se zdá pořádný, že je zvěděný, že má všecko tak čisté a v pořádku, a bez parády. Máli chválila, že je způsobný, a stará Jetmarová potěšena, blažená, že dcery jsou spokojeny, že nehubují a že má bratrancova vnoučka, živě přichvalovala, a že hodný hošík, a celý Franc, celý nebožtík dědek, kdyby ho byly znaly, a že to s ním půjde, že jim nebude překážet —
Večer se jim objevil jako malý Šalamoun. Když seděli u večeře, u které také Věk musil zůstati, prohodila Baruška, to že má Vašíček tetek, že nebudou ani vědět, kterou volá, tadyhle panímámu —
„To je babička,“ vpadl Vašík znenadání. Tak mu to slovo uklouzlo a Věk se podivil, jak ženskými trhlo, jak sestry na sebe pohlédly a staré tetě, zdálo se mu, mihl se ruměnec uvadlou tváří. Snad by je mrzelo – Ale v tom Baruška, a neostře, nýbrž s úsměvem:
„A proč babička.“
„Protože je stará a jako naše babička.“
Věk synkovi pomohl a pověděl, jak i jemu bylo, když paní tetu poprvé zhlédl.
„A tak to ostane!“ rozhodovala Baruška. Máli přisvědčovala.
„Tak mají vnoučka, maminko —“ Znělo to bez výčitky, měkce, ale stará přece jako by se lekala, že zůstal osten, že to dcery zabolelo, omlouvala se pohledem-i trhanými slovy:
„A snad bys, Baruško, snad byste, děti —“
Když se Věk po večeři chystal do hostince na nocleh, připomenula mu Baruška znovu, co mu již řekla, když přijel, zítra že to snad půjde, sic že by prezent neškodil, na to že v klášteře jdou, ale když psali panu páteru Kornelovi a ten zase panu páterovi Damasovi, to že také něco vydá.
Věk poděkoval, musil, bezděky však stáhl obočí, jak zaslechl o prezentech. Neřekl však nic, vida, že sestřenice to béře jako zvyk, jako nutnost, a že neváží, co na tom nepravého.
Ráno zavedl synka do gymnasia, kdež se mělo rozhodnouti. Před budovou zase šum, plno studentů i na chodbě dole i na dřevěných, širokých schodech. Všude studenti a tatíkové, městští i sedláci, v dlouhých kabátech makové nebo tmavozelené barvy, v brslenkách po kolena, v punčochách nebo ve vysokých botách. Sem tam prokvetal i kožich vyšívanými květy. Všichni byli dlouhých vlasů, upracovaných, těžkých rukou, všichni smekali a hluboce uctivě pozdravovali, když přicházeli piaristé profesoři v tmavomodrých pláštích, ten s hlavou vzhůru, ten děkuje vlídně na všechny strany.
Věk, cítě sám jakousi ouzkost, již nemohl zaplašit, hleděl jinak na profesory nežli jindy a uctivěji pozdravoval. Pak došlo na Vašíka. Vzali si ho do jedné z tříd… Věk čekal, obcházel dvéře, číhal, otevřou-li se, pustí-li syna, s jakou vyjde, roztržitě odpovídal jakémusi tatíkovi, jenž se ho na něco ptal; vyšel pak i před gymnasium, vrátil se zase na chodbu ke třídě. Až se dvéře otevřely a Vašík vyrazil ven, zardělý, s očima napětím dosud jako horečnýma.
Za ním vyšel piarista v sutaně, nevelký, dost mladý, byl jako rtuť, a rovnou k Věkovi.
„Oni jsou pan Věk —,“ mnul si ruce, usmíval se a černá očka mu jen hrála, „no, ist nicht durchgefallen, aber v němčině nic kovaný! Měl by vlastně do preparandy, ale když tady páter Damas – a pak se bude učit a privát také mnoho spraví. Privát bude muset mít, privátek —“ Mnul si zas ruce a usmíval se zeširoka.
Věk poděkoval, a když s hochem vycházel, vydechl si. Rozhodnuto, první krok bez úrazu. Ale čisté radosti neměl. Cítil tu protekci i ten útok v tom velebném privátu. Zato Vašíkovi bylo, jako by se vyloupl z těžkého krunýře, a jak vykročili z gymnasia na prostoru před kostelem, zdál se mu den jasnější a krásnější, ač slunce zrovna tak zářilo, jako když sem šli.
Cestou do bytu koupil Věk, čeho malému studentu bylo potřeba, knihy, papír a jiné školní potřeby. Tak uběhlo dopoledne a odpoledne se chystal na cestu. Vašík sice zaprosil, aby tu ten den ještě ostal. Než doma čekalo tolik práce, a proto Věk, ač dosti těžko, odřekl. A viděl, jak od toho okamžiku hoch zesmutněl, jak je schlíplý. Naposledy mu svitlo veseleji v očích, když stará Jetmarová v pokojíčku navrhla, balíc Věkovi něco jídla na cestu, že by mohl tatínka na kus vyprovodit.
V tu chvíli stanul Věk sám proti Máli. Děkoval jí a žádal, aby prominula, kdyby snad Vašík někdy byl obtížným.
„A ne, nebude,“ odvětila živěji, „a jsem ráda, že ho máme, kvůli mamince, a Vašíček je hodný.“ Na okamžik se zamlčela, jako by se rozmýšlela, a pojednou se tišeji optala, jak je, jak povídal, nenašlo-li se to psaní – A sklopila oči.
„Je vám ho líto —“
„Kdoví do jakých rukou —“
„Do spolehlivých.“
„Máte je —,“ řekla chvatně.
„Promiňte, že jsem minule —“
„O já hned věděla.“
„Nemohl jsem jinak.“
„A —“
„Ale teď už nemám právo.“ Sahal do náprsní kapsy. „Neříkal jste nikomu —“
„Nikomu!“ Že ženě pověděl, neměl za porušení