F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
je stará, aby se s kluky zlobila —,“ vskočila Baruška do řeči.
„A já mám práce plné ruce a tady Máli, ta k tomu není, a má své – viď —“
Máli nepřisvědčila, jen se rozpačitě usmála.
„A taky ta zodpovědnost,“ hradila Baruška dál, „takhle když jsou ti hoši rozpustilí nebo z domu rozmazlení —“
„Můj Vašík není,“ Věk se usmál, „nic jsem nestrpěl, ale nerad bych dělal nesnáze, neřeknu, že jsem nemyslil na vás, tetičko, vždyť bych měl hocha v dobrých rukou, u přátel, a ne u cizích, hoch byl by jako v rodině, mohl bych být uspokojený a žena také, ale když tetička —“
„Ale copak o mne, to bych já – to ty holky mají takovou starost, já bych – a je to Francův vnouček – ale —,“ ohlédla se po Barušce a hned se zas zarážela, „když ono přec —“
Věk vstal, že se nejprve podívá do koleje přeptat se, jak bude s přijmutím Vašíkovým, že půjde k páteru prefektovi, k tomu nejdřív, a pak až zví, že by sháněl byt.
„Škoda,“ povzdechla stará Jetmarová víc k dcerám, „že tu není páter Kornel, ten by poradil a taky pomohl. On,“ obracela se k Věkovi, „ten pan páter býval u nás na kvartýru, když študoval, celé gymnasium byl u nás —“
Věk maně pohlédl na Máli a ona vtom na něj. Než Věk jako by poprvé slyšel o P. Kornelovi, naslouchal klidně i ptal se; teta i Baruška se o něm rozhovořily, jak se k nim hlásil, že je z koleje navštěvoval, tuze hodný, všude že ho měli rádi, ale že se nepohodl s páterem rektorem, hloupost to byla, o okurky, o nakládání okurek a pak také něco skrze školu, páter rektor že hned psal provinciálovi, a už to bylo: páter Kornel musil do Strážnice, ač se mu nechtělo; oh, tuze nerad, bodejť tak daleko, a jak se mu tam stýská, psal jim.
Máli nebylo vhod, že se matka o P. Kornelovi tak rozhovořila; naslouchala netrpělivě, a jak zaslechla o jeho psaní, vpadla do řeči: „Snad by pan páter Damas tady panu bratranci poradil, ten je dobrý přítel pana pátera —“ Ale nejmenovala, nedořekla.
Baruška to také schválila, a nač by se pátera rektora prosil.
Věk odešel; jen zavřel dvéře, mávla Baruška rezolutně rukou proti matce.
„Tak vidějí, maminko, ještě by se jim stýskalo po strávníkoj.“
„Ale božínku – vždyť já – Nic se mně nestýská, Baruško, nic, ale když přece, nediv se, vždyť je to už náš jediný přátelský a hodný člověk.“
„To se zdá a hospodářský, ale copak je plátno.“
„Ale to neštěstí, co ho stihlo,“ připomínala Máli.
„Taky nejsem špalek, to já vím, nechtěla bych být na jeho místě. Ale mám svého dost, a ty, Malinko, taky, a tak by to ostalo na nich, maminko. Ještě toho málo užili. A aby se to vyplácelo —“
„Vždyť on by to snad zadarmo nechtěl, Baruško.“
„To jistě ne,“ přisvědčovala Máli, „je nóbl člověk.“
„A já bych snad taky na něm nechtěla zvejdělčit.“
„Tak když, děti, nechcete, aby vám to mělo překážet – já jen myslila, když to je Francův syn – Copak bysme mu k obědu —“ Stará Jetmarka se podívala na Barušku.
„Do hospody ho přece nenecháme,“ hartusivě přisvědčovala Baruška, „něco ustrojte.“
„Nudlovou polívčičku, maso a pak třeba pečínku špekem protýkanou.“
„A co po mase —“
„Mélšpajs,“ doplnila Máli mírně, skoro něžně, „vědí, třeba —“
„No to si udělejte, já už jdu.“ Baruška vzala za kliku.
„A co, Baruško, kdyby přišel dřív a říkal zas —“
„Ó ten už neřekne —,“ tvrdila Máli, sedajíc k rámu s vyšíváním.
„Dotěra není.“ Baruška se u dveří obrátila. „Kdyby to mohlo být, ale když —“ Nedořekla, znělo to však určitě. Otevřela a vykročila do předsíně a tou ven —
Věk vyšel s dojmem, tady že nepochodil. Nebylo mu to jedno, neboť z toho, co viděl, soudil, že není u tety tak, jak se domýšlel, že by tu Vašík byl dobře opatřen. Nejlíp u staré tety. Ta se Věkovi zalíbila. Nezměnila se, zůstala jí stará příchylnost přátelská. Ale dcery – a zvláště Baruška! Máli jen asi pro to psaní hned se tak nevyslovila jako sestra. Bylo vidět, že mu dost nevěřila, a tuší, že to psaní má. Vašíka nechtějí. Mrzelo ho to a uvažoval, co teď, co tu. První nezdar nedával mu hrubě chuti na cestu do koleje. Ale šel, aby, když už takovou cestu vážil, zvěděl a přesvědčil se, jak by bylo tam.
U fortny zazvonil, a když šedivý fortnýř v černých punčochách a ve střevících mu otevřel, vstoupil na chodbu kolem kvadratury, upravené na zahrádku dost chudou. Byla již pustá a pestřila se jen spadalým listím křovin a kalinového stromku. Zastal v ní suchého kněze piaristu v sutaně. Od něho zvěděl, že páter Damas není doma, že dnes ráno odjel a že se vrátí až zítra nebo pozejtří; pan páter rektor že je asi doma, buď nahoře, nebo vzadu v zahradě.
Dva klerikové, červení a silní, bez klobouku, které potkal na širokých dřevěných schodech, vedoucích do patra, zjistili Věkovi, že je pan páter rektor doma, ne v zahradě. Hlučný jejich hovor nesl se za ním zdola od tiché kvadratury nahoru do dlouhé, vybílené chodby. Celou chodbou bílé dvéře vedle dveří a tu ty, jak klerikové vyznačili, k bytu pátera prefekta.
P. German Hradecký, rektor koleje, prefekt gymnasia a ředitel městské školy, litomyšlský rodák, velký, vážný, ne v sutaně, nýbrž v černém kabátě domácím, v botách vysokých, lesklých holení, s černou sametovou čepičkou na temeni hlavy, přijal Věka velmi důstojně, zvážněl však, když se Věk prohlásil, že býval také žákem piaristským. Na toto prohlášení spustil rektor také hned po německu a chvíli hovořil, pak opět česky a dál míchané. Ptal se na Věkový bývalé profesory, na Dobrušku, na požár. Stran Vašíka pronesl obavu, bude-li jen dost v němčině honěný, obstojí-li při zkoušce.
„Je to kříž, reverendissime, s tou němčinou,“ povzdechl Věk vážně, „co chlapců, a s dobrou hlavou, vázne pro němčinu ve studiích, co se nasouží, ba leckterý se pro ni ani do škol nedostane; to kdyby směl v mateřském jazyku —“
„Co jich napadá!“ vykřikl rektor a máchl rukou; zableskla se v ní stříbrná tabatěrka, již právě vzal se stolu. „Das sagen Sie, ein studierter Mann? Co by byli bez němčiny, řekněme jen v jejich kšeftu – Und dann mit Verbreitung der deutschen Sprache breitet sich von selbst die Bildung im Lande immer mehr aus. Kde by ji vzali v mateřštině, jak povídali. Und dann, die Kenntnis der deutschen Sprache verschafft den Kanzeleien, Dikasterien, dem Soldaten und Adelstande Leute, die sie sonst in dem Auslande suchen mussten, a to teď naši Čecháčkové zastanou. A stran toho trápení —,“ usmál se, „to není všude stejně. Jak se kde učí. Když se jejich synáček učil, tak to snad půjde, a když by to nešlo, máme tu Stadtschul, tam si dávají naši páni na němčině záležet. Tak jen synáčka přivedou, a co může, ať se ještě učí. Jdou spánembohem. Ich empfehle mich —“
Věk vyšel z koleje zaražen, ač byl vlídněji přijat, nežli by se byl dle řeči sestřenic nadál. K tetě hned nešel. Vracel se oklikou, zamyšlen. Dojem z koleje dosud nevyzněl. Pořád ještě byl u rektora, jak hned začal