F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
plnými vody, po blátě, jež stříkalo dozadu, vpravo vlevo.
Déšť padal až do rána a po něm ještě kolik hodin. Cesta neveselá, zlá.
I když přestalo pršet, Věk nevyhlížel, nýbrž seděl schoulen a zamyšlen. Myslil na Prahu, na Litomyšl, jak tam pochodí.
O sestřenicích poprvé uslyšel pozdě odpoledne, když vyjel z Vysokého Mýta. Chtěl tam chytnouti poštu a tou dále. Zmeškal však. Zato doptal se v hospodě na povoz z Litomyšle, který sem někoho přivezl a prázdný se domů vracel. Povozník, nevelký, v límcovém starém plášti, v divné čepici s pytlíkem, stínidlem a s ušima, ve vysokých botách, červený, oholený, usmívavý a povídavý, vzal Věka rád s sebou.
Nepršelo, i vítr se tišil, ale šedé, nízké oblaky plaše se hnaly nad opuště – nou krajinou, nad níž se počalo šeřit, v jejíž zorané lány a křoví u potoka v pustých lukách ukládalo se černo, z níž vanul divný stesk, z její opuštěnosti, kterouž dojímal i oheň v dálce sám jediný, večerem řeřavě se prordívající.
Věkovi nebylo do řeči. Cítil divnou úzkost z teskná po svých, jež ho náhle napadlo, z krajiny, jejího smutku, ale povozník ho tak nenechal. Chvíli jel mlčky, pak zakřesal do hubky, hubku vložil na tabák kované dřevěnky, chvíli bafal, na koně hovořil, vrtěl se, ohlížel, na Věka začal a začal zas, i když Věk zpočátku jen zkrátka odpovídal. Až ze sebe tu nehovornost setřásl a oživl, jak mu připadlo, že ten starý kmoch jistě něco ví. Začali o hospodách, která je v Litomyšli nejlepší, promluvili o trhu a obilí, povozník ponaříkal, jak také ovsu hrozně připlatilo, jaképak mohou být výdělky s koňmi; Věk se také zeptal na studentské byty, je-li jich dost a jak jsou drahé.
Povozník ochotně navázal na tu otázku, a bodejť, bodejť, školy že už brzo začnou, no míst že dost, ó dost, co bude chtít, na vybranou, lepší a dražší, také levnější. Věk prohodil, že paní Jetmarová, jak slyšel —
„Že by vzala studenty?“ vpadl povozník, „a ne, to ne; mívala studenty, to ano, ale teď už ne, ona je už stará.“
„Ale má dcery.“
„To má, dvě, ale ty mají taky dost co dělat, Amálka, ta vyšívá, a Baruška si hledí hospodářství.“
„Mají pole?“
„Podědily po strýci, po bratru nebožtíka, hezkých pár korců.“
„Že prý jsou tak tuze pobožné – “
Starý povozník v plášti se zas otočil jako na obrtlíku. „Pobožný jsou, jak se sluší a patří, to ano, ale žádné pobožničky, víme, modlářky, to já znám, vždyť ostávám nedaleko, hodné ženské, zvláště stará; Baruška je ostřejší, ale ostatek —“
„Tak by byl u nich dobrý kvartýr pro malého studenta.“
„Bodejť byl, kdyby jen vzaly, byl by jako u svých, ale oni nikoho nevěrnou; a mívaly studenty, ještě za nebožtíka a pak také; byl by jich hodný houfek. A všichni na ně pamatujou, to se každý tolik hlásí, když přijde do Litomyšle, kněží a i doktoři.“
„A co pan páter Kornel,“ optal se Věk náhle a jistě, jako by ho znal.
„No, ten taky – Znají ho! Ten u Jetmarů vyštudýroval; celé studie u nich ostával. Ten k nim také chodil.“
„Už není v Litomyšli —,“ zkoumal Věk.
„Není, ale není tuze dávno pryč. To se něco v klášteře šustlo, povídalo se, že měl něco s páterem rektorem, a Šup – štandopede do Strážnice nebo kamsi do takového hnízda.“
Věkovi odlehlo. První zprávy nebyly nepříznivé a také ten mrak o páterovi Kornelovi nebyl tak černý. Nechtěl se už více vyptávati. Povozník jel mlčky, pak pojednou zarazil, seskočil, aby zatáhl za řetěz, neboť měli sjeti z kopečka a stmívalo se. Sotvaže však opět usedl, hned se zas dozadu otočil, už netvárný v siluetě, jak se mu čepice, hlava, ramena v límcovém starém plášti temnem nějak rozplývavě šířily, a zase na Věka, tak tedy že hledá kvartýr, a to že by Strnadka a Vopleštilka, a u Oseckých, tam že by bylo, taky u Vandasů – Celou řadu studentských bytů uváděl.
Věk poslouchal, také se na ty byty sem tam optal, ale ne už s tou horlivostí jako prve. Ochaboval, umlkal, až pak se zase vzpružil, když se před nimi začervenaly v hustém šeru litomyšlské věže, zámecká, piaristského kostela, a níž pod nimi věž nad městskou branou.
Projeli předměstím většinou dřevěných příbytků, jichž okna rudě zářila stromovím zahrad, kolem „sboru“, projeli tmavou branou do dlouhého náměstí, vroubeného vpravo vlevo podsíněmi. Osvětlení nemělo, podivné štíty starých domů tratily se v temnu, průčelí černě splývala; jen okna rudě z nich vyzařovala. Podsíně dole také bez osvětlení, ne však docela bez světla. Zář z krámů padala do nich jasnými pruhy a zardělý, mihavý svit dřevěných luceren, jež měly prodavačky pečiva na krámcích při pilířích oblouků. Rušno tam bylo, lidé chodili vzhůru, dolů, dva tmavé proudy, z nichž šumělo až do náměstí. Věk, jak povozník jej vezl celým prostranstvím, zvolna, neb koník šel už jen krokem, zeptal se na paní Jetmarovou, snad že bydlí tu někde. „A ne, tady ne, až za rynkem, hned za branou —“ Ukazoval bičem před se, pak vpravo, na tupý úhel náměstí, tam že je Černý medvěd, jak o něm povídal. Trhnul prudčeji opratí. Proti nim přijížděl kočár tažený čtyřmi, pošta nebo diligence, nebylo dobře rozeznati, v temnu hrkotal vysoký, dlouhý, jako mátoha, v kmitavé záři svítilny na voji mihli se koně, po břicha zablácení, až se z nich kouřilo. Přijeli, kočí na kozlíku zatroubil. Nota, jindy veselá, rozlehla se zaraženě opuštěným náměstím, tmou říjnového večera, v níž se kolébal cestovní povoz jako černá kra.
Věk, vyrovnav se s povozníkem, sestoupil do klenutého a dlouhého průjezdu U medvěda, visutou lucernou chatrně osvětleného; mezi kočáry a okroči v něm umístěnými, pak po několika schodech dostal se do prostorné hostinské jizby, kdež na stolech hořely lojové svíčky v dřevěných svícnech s íidibusy, kdež sedělo několik cizinců a vpředu, ve „formance“, několik kočí. Dlouho se tu nezdržel. Byl roztřesen celodenní jízdou, utrmácen, toužil po loži —
Ráno vyšel se podívat na město. K tetě bylo ještě příliš časně. Vycházel chutě, s jasnější myslí. Tvrdým spánkem osvěžel, ráno bylo jiskrné a při snídaní mohl se vyptat na tetu. S šenkýřkou se dal do řeči. Povozník včera mluvil pravdu. Alespoň šenkýřčiny zprávy také tak vypovídaly. O páteru Kornelovi však víc. To také uslyšel, že k Jetmarům docházel a z toho že lidé namluvili, to že za Máli, že se mají rádi už od studentských let.
„A kdyby,“ bránila hospodská, „ať si mají, co je komu po tom; a bylo to ve vší počestnosti, žádný nemoh nic říct, jen co je pravda – A vždyť by stará Jetmarka nic špatného nestrpěla, to pánbůh chraň.“
Věk cítil, že ta obrana je bezděky i proti němu, že také v duchu obviňoval. Než nevzpíral se, nepochyboval o šenkýřčiných slovech, neboť mu uvolňovala. Myslil na ně, i když vyšel, na své příbuzné, jak dobře kombinoval, jak s psaním a co Máli, až se k ní přihlásí a poví, kdo je.
Šel náměstím. Ze dvou, ze tří domů vyváželi hnůj, z jiného výpalky. (Měliť v tomto polařském městě v domech v náměstí dle staré výsady pálenky.) Na podsíních placho; živěji poblíže brány, kterou přijel, před poštou, patrovou budovou mansardové střechy, kdež prováděli uhnaného koně vychrtlého kurýra v plášti a vysokých botách, jenž před chvilenkou přiharcoval a jemuž právě