F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
tady jemnostpán —“
„Herr Věk,“ volal cizí měkký hlas.
Přišel z Opočna vrchnostenský důchodní, nevysoký, suchý, starší už muž, ještě v třírohém klobouku a s copem. S Věkem se hrubě neznal, než v tu chvíli hlásil se jako dobrý známý. Podal mu ruku, vyslovuje své účastenství po německu a dost obřadně.
„Jsem rád,“ dodal s významným úsměvem, „že vám mohu nabídnout i trochu pomoci.“
Věk žasl. Pomoc mu nabízel vrchnostenský úředník z Opočna, kdež byl jeho nepřítel vrchní, jenž mu dal sebrati francouzské knilr„ jejž musil až žalovati.
„Dříví snad —,“ hádal Věk, netaje svého překvapení.
„Ne, to ne, s tím já nic nemám, ale peníze, a sice ze sirotčí kasy. Máme tam volných tisíc zlatých, před týdnem je někdo splatil, a sice jakýs nájemce dvora, pomohl si, vyhrál, a sice v loterii. A tu by vám těch tisíc zlatých přišlo vhod, a sice právě nyní. Proto se stavuju, jsme tu na přehlídku, a ptám se, zdali tu sumu chcete, a sice per confessionem, to se ví.“
„A ví o tom pan vrchní?“
„Ví, ovšem, a sice – jak by nevěděl.“
Vrchní! Ten, jenž s ním tak ostře jednal, jenž mu neodpustil Jeana Jacquesa a divadlo, jenž ho měl za frajmaura – Ten nic nenamítá, nebrání té půjčce, která byla v tu chvíli pomocí tak vítanou. V tom úžasu ve
Věkovi jihlo. Cos velkomyslného a šlechetného ucítil v tom nabídnutí. Ani stín nějakého důmnění nepadl mu do toho jasného činu. Nemohl ani pomysliti, že by někdo chtěl a mohl zneužiti nesnází a úzkostí člověka, neštěstím tak postiženého.
Až se na ženu zamrzel, když jí pověděl, co důchodní přináší, a když žena bez zákmitu radosti, ještě jako by se lekla, upřela oči na vrchnostenského úředníka.
Věk přijal vděčně a rád. Hned nazejtří vypravil se na Opočen, aby v kanceláři podepsal žádanou konfesi do sirotčí kasy a přijal těch tisíc zlatých. Zároveň zašel také k staviteli a smluvil se s ním o plánu ke stavbě.
Doma, tj. v sedničce u kmotra, jež byla prozatím bytem jeho a jeho rodiny, znovu přepočítal peníze, schválně před ženou, aby viděla, jaká to pomoc. Jak kladl bankoceduli vedle bankocedule a polonahlas počítal, stála Věková nad ním vážně, tiše přihlížejíc, a povzdechla, když Věk se k ní náhle obrátil a tónem nějak vítězným řekl:
„No s tím už můžeme začít, je to dobrá pomoc —“ Pojednou zchmuřil čelo. „Ale co máš? Už včera se mně zdálo —“
„Já nevím – ale jen aby nám ty peníze byly požehnány —“
Věk začal bankocedule rychle shrabovat, skládal je a bručel:
„Ještě takové pověry! A teď! Kdovíproč! Buďme rádi.“
„Vrchní u toho nebyl?“ zeptala se Věková mírně a tišeji.
Zato Věk odvětil prudčeji:
„Nebyl, ani jsem ho neviděl. Snad si nemyslíš, že nějaké ponížení – Neměj o mne starost!“
Věková se divila, cože muž tak rozmrzele odpověděl. Než ani nepovzdechla, shovívavě ho omlouvajíc, že to z toho neštěstí a z těch starostí.
Té shovívavosti bylo pak častěji třeba. Práce bez oddechu od rána do noci na spáleništi; pochůzky na pole, do lesa, kde poráželi kmeny zakoupené na krov, a co jich bylo na stavbu potřeba, cesty na cihelnu, do lomu, kdež mu lámali kámen, různé nesnáze a starosti při stavbě samé, schůze na radnici, kdež se radili a pomoc sháněli pro město a pro jeho pohořelé, to vše namáhalo a napínalo tak, že přicházely okamžiky ochablosti nebo nevole a rozmrzelosti.
V takových chvílích zavanulo vždy mírné ženino slovo, buď otázka, konejšivá účastenstvím a starostlivostí, buď ochotné nabídnutí plné obětavosti, nebo útěcha, zjasněná pevnou důvěrou. Věděla o všech jeho starostech, o vše pečovala nebo pomáhala se starati, na všecko pamatovala při veškeré své péči o děti, při veškeré hospodyňské lopotě, která v ten čas na ni tím tíživěji padla.
Jindy chodívalo o žních dotuha, kdy musila strojiti čeládce a tolika dělníkům. Nyní tak den ze dne a ještě za jakých nesnází, v polopusté kuchyni beze stropu, jen prkny přikryté, s nedostatečným náčiním, bez zásob, na jaké byla zvyklá. A přece jak statečně se oháněla! Poslední zůstala vzhůru a za šera první se probouzela. Nezpívala v ty jitřní chvíle jako pod starým krovem s nebožkou panímámou a pak i sama, ale tím více a vřeleji se modlila, a nejvřeleji za děti, za muže. Starost o něj jí nejtíže ležela na srdci, i jeho starosti a obavy.
Chmura v jeho tváři jí zasmušila den, hnedle však tíž odlehla, když zvedl trudně zamyšlenou hlavu, jasněji hleděl a hovořil, když dětí si všímal i jí. Bývalo jí, jako když vlažička zašumí, když Věk potěšen nebo až i dojat její oddaností ji pochválil, pohladil, když v očích se mu vroucně rozjasnilo a viděla v nich, co jindy vídala.
Koncem druhého týdne, bylo ve čtvrtek, vracel se Věk do Dobrušky z lesa, kde byl dohlédnout na dřevorubce. Jak docházel mezi spáleništi, z nichž některá dosud pustě se černala a jiná se hemžila pracovníky, ke svému staveništi, zahlédl, že mu běží žena naproti. Lekl se, že zase něco —
Než oči Věkové byly jasné veselím, a usmívajíc se, mlčky však, vzala Věka za ruku, vedla ho začatou stavbou, kolem nedodělaných ještě základů, kolem hromady nalámaného kamení a cihel dozadu, na nádvoří, plné ještě ohořelého dříví, a dál do zahrady. Marně se naléhavě ptal, co je, proč ho tak vede. Ale jak vkročil kraj zahrady, sám radostně užasl.
Stály tam jeho krávy, po dvou ke stromům uvázané, jak bývaly, jako srny, pěkného oudělku, vykrmené, lesklé srsti, s červenými pentličkami na ohonu, obě štrymy i straka i černá lyska, a pochutnávaly si na čerstvé trávě před nimi na hromadě.
A stará Kačka v placce z modrého tisknutého šátku na hlavě, v kanduši, v modré zástěře, zardělá v osmahlé, vrásčité tváři u nich a děvče jakés, výrostek, jež jí pomáhalo.
„Pantatínku! Pantatínku!“ vzkřikla, když zaslechla Věkův hlas, a chvátala mu naproti. Vypukla v pláč, podávajíc mu ruku. Ani nemohla říci: „Potěš vás pánbůh,“ jak chtěla, jak ho tak zhlédla, když jí připadlo, jaký býval „chlapák“, co měl a jaký je teď, přepadlý, ona to nejlíp viděla, a co za ním: ne chlévy, ne dům a magacín, ne krám plný zboží, nýbrž černé spáleniště.
Plakala a prosila, aby se na ni nezlobil, že to tak s těmi kravami vyvedla, ale když – A zas už začínala, jak se stalo. Mluvila trochu šeplavě a drmolivě, ale Věk jí rozuměl a vystihl její zprávu, že jak započalo hořet, měla starost jenom o chlév, kde léta letoucí, od mládí, bylo její působiště, jen o krávy, jež byly jejím světem. Vyvedla je s něčí pomocí, s čí, pro zmatek nevěděla; ale pak už jí samotné zůstaly. Vyvedla je za město, do pole, a tu je pásla a čekala. Když viděla, jak požár roste, že celé město je v plamenech, že s kravami nebude moci domů, vedla je i hnala pryč v tu stranu do nedalekých hor, k Hrádku, odkud sama pocházela a kdež měla sestru vdanou.
Cestou potkávala lidi, ženoucí se k požáru. Volala na ně, křičela, aby pantatínkovi pověděli, kam krávy vede. Ve své prostoduchosti myslila, že jistě slyšeli, že jistě povědí… Tak že se dostala až večer k sestře a tam že čekala, pořád čekala,