F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
na chléb sklidil, čistého však výtěžku na penězích. nečekal. Ba počítal, že stěží mu ostane na Vašíka, na jeho studie, až ho na podzim zaveze do škol. Za těchto trudných dní zašel přece jednou, a dost rychle, s novinami k sousedu Bílkovi. Bylo koncem srpna kvečeru, kdy starý Bílek, vrátiv se z pole, pokuřoval si za stavením na zahradě. Hned poznal, že se něco stalo.
„Co je, Františku, co nesete!“ volal na Věka rychle docházejícího.
„I nesu, sousede, a nevím, co řeknete. První,“ Věk stanul u souseda pod starou jabloní už žloutnoucí, „že Bonapart se chystá na korunovaci.“ Vytáhl z kapsy noviny – „Píšou, že se dělají veliké přípravy a že budou mnohé a nákladné slavnosti.“
„To se dá myslit, ten si dá intrády zatroubit a parády nadělat. To padne peněz. A co ještě —“
„Tohle.“ Věk rozbalil číslo a četl: „Z Vídně 15. srpna. Dne 11. toho, Jeho cis. král. Milost vydal provolání, podle kterého krom titulu římsko-německého císaře také titul dědičného rakouského císaře přijímá a ustanovuje.“
Bílek, jako by se lekl, vyndal dýmčičku z úst a žasna zapomněl bafat. Jen poslouchal, jak Věk četl: „Aby se titul osobám obojího pohlaví arciknížecího domu císařští královšťí princové a princezky, taktéž rakouská arciknížata a arcikněžny, pak císařské a královské Vyvýšenosti dával —“
„Pomalu, Františku, počkejte. Co je to! Člověk to ani hned nepochopí.“
„Změna titulu. Císař římskoněmecký bude se teď také psát císař rakouský. Myslím, když Napoleon —“
„Myslíte, že kvůli němu? Inu snad, ale já – a co král —,“ vyhrkl, „jako náš král, český král, české království, to snad —“ Bílek se ptal dychtivě, neklidně.
„Taky jsem se proto zarazil, ale tady stojí,“ Věk četl: „Při čemž Jeho cis. královská Milost vyhrazuje, že všecka království,“ Věk říkal to důrazněji, „knížectví a ostatní krajiny v jeho dědičných zemích při svých titulích, právích a přednostech nezměnitelně zůstanou —“ Věk skládaje noviny opakoval: „Při svých titulích a právích – “
„Tak to jako by se nic nezměnilo,“ ptal se Bílek nejisté a nedůvěřivě.
„Tak to tady stojí, to by jen titul —“
„Hm, jen titul,“ Bílek upřel oči zamyšleně do prázdna. Chvilku mlčel, pak hlavou zakroutil a jako pro sebe opakoval: „Jen titul —“
„Tak tomu rozumím. Králův i arciknížat. Tak příkladně, arciknížete Karla psali a titulovali dosud královská Vyvýšenost jako českého a uherského prince, a teď se bude titulovat: císařská královská Vyvýšenost.
Ale jinač, jak patent prohlašuje, ostane všecko při svém právu.“ Věk konejšil Bílka, než i také sebe, neboť ucítil znepokojení, zvláště když viděl sousedovu nedůvěru. Ale i po těchto slovech zakroutil Bílek hlavou, prudčeji zabafal a řekl:
„Proč by to dělali!“
III. F. VĚK NAJDE SVÉ PŘÍBUZNÉ
Auto starost měli jenom Věk s Bílkem. Jinde patent přešel tiše, nerozvlnil mrtvě tichou hladinu obecného mínění. „Právo“ městské, na faře, v zámeckých kancelářích na Opočně a v Městě přijali tu zprávu, jak se Věk doslechl, jenom jako změnu titulu. Mluvili přitom také o Napoleonově korunovaci, jež nastávala, uvažovali, bude-li cos takového také ve Vídni, nějaké slavnosti.
V občanstvu, v lidu vyslechli ten patent poslušně nebo netečně. Nešlyť s ním nějaké změny, nic na oko. A nadto dusilo všechny mračno jiných starostí. Trud v polích, po širých lánech jindy bohatých, jako v horské chudé stráni. Všude málo nebo nic. Co týden stoupala cena obilí, drahota uhodila, nastávalo jisti chléb už jedním zubem.
Věk vzpomínal na nebožku matku, jak vypravovala o velké drahotě, když on byl malým hochem, když plakával hlady a starý Žalman mu přistrkával skrze plot skývu chleba. Tenkráte stál korec žita 12 zl. a pšenice 15. A nyní platilo Šestnáct, pšenice devatenáct a korec hrachu zlatých dvacet!
Přitom musil stavět a dokročovala starost o Vašíka. Podzim přišel, školní rok nastával, bylo načase rozhodnou ti se kam s ním. Věková nadhodila, že by mohl ještě tento rok zůstati doma.
„Za rok bys se musila s ním přece rozloučit, jednou to musí být; a za rok by už byl dost starý do gymnasia. To nejde.“
„Tedy do Hradce —“
„Teď v té drahotě do pevnosti? V Litomyšli bude levněji a měli bychom ho u svých lidí —“
„Neznáš jich.“
„Teta je hodná.“
„A sestřenice – A co ten páter —“
Věk se zarazil. Sám už na to kolikrát myslil, kdožvíjaký to poměr, aby se tak Vašík dostal do rodiny, kde ten kněz má snad rozhodující vliv. Ženě namítal, že dle všeho není teď v Litomyšli, ostatně že se o všem přesvědčí.
„A jak?“
„Do Prahy bych za nějaký čas stejně musil, pojedu tam tedy dřív a stavím se v Litomyšli. Přeptám se tam a přesvědčím se co a jak.“
Za týden, když už pole měl opatřeno, bylo začátkem října, vypravoval se do Prahy. Ale ne tak chutě jako jindy, nýbrž vážně a se starostmi. Doma opouštěl nedostavený dům, stěží šindelem pobitý, před sebou měl nejistá jednání s věřiteli a velkokupci. Bylo nutno znovu žádat, aby protáhli lhůtu, aby mu do začátku uvěřili zboží kramářské, hlavně železné. Na to všechno sehnal jen fůru pláten ne tak vysoko naloženou jako jindy, a většinou kopy, jež mu lidé po vsích, sedláci a tkalci, dali na úvěr, jak měli k němu všechnu důvěru. Ba mnozí, jak zaslechli, že kupuje plátna, kopky mu sami nabídli a přinesli.
Na cestu chystal se o den dřív, nežli povoz s plátny vyjede, protože se chtěl stavit v Litomyšli. Večer před odjezdem seděl Věk s rodinou. Nestávalo se to poslední dobou často. Ze stavby, z pole přicházíval pozdě, za tmy, někdy unaven, utrmácen, takže sotva povečeřel, ulehl; jindy zas musel psát psaní nebo zapisovat, pořádnost dělat, počítat. V tom cítily děti požár nejvíce. Jindy večer sedali společně, rodiče jim povídali, zvláště otec. Věk rád vypravoval o svých chlapeckých letech, o Praze, o klášteře; v duchu si přiznal, že mu přešla mladost, že tu vážný věk, že už rád vzpomíná a o minulosti vypravuje.
Ten večer před odjezdem seděli všichni kolem stolu, u něhož hořela louč ve vysokém dřevěném svícnu. Ale sdílný duch blahé družnosti se mezi ně nesnášel. Nebylo tu vnitřní bezstarostnosti, té nálady tichého hnízda, teplého a krytého před bouří a deštěm. Měli se na kolik dní rozejít a teď v těch nesnázích a svízelích bylo to těžší, zvláště Věkové. Tajná bázeň o muže ji obcházela a lítost, co nyní zkusí, jakou bude mít cestu v té nepohodě —
Na Vašíka padala tesknota, jak pohleděl do tmy říjnového večera, kde vítr hučel a stromy na zahradě šuměly. Tam ven někam on také bude muset, otec jede mu hledat místo, už tu u maminky dlouho nebude.
Když šly děti spat, rozloučil se s nimi Věk vřeleji a ne bez pohnutí. Ráno za tmy vzbudila ho žena. Nevěděl, že chvíli nad ním stála s kahánkem v ruce, že jí bylo líto jej vzbudit a poslat do tmy, do sychravá, do deště, jenž se po půlnoci rozšuměl —
Věk se vypravoval chuději nežli