F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek
na Novém Městě pražském, kdy ho za vlasy třepali a nadávali mu „du Raker-Šlovake“.
Do konce nevydržel. Neměl stání, nemohl se dočkat rozhodnutí a také spěchal, aby ještě dnes se mohl vydati na cestu. Obešed klášter, pustil se kolem jeho zahrady podél vysoké zdi, jež zbyla ze starého městského opevnění, a dostal se tak k horní bráně. Za tou, věděl od povozníka, bydlela teta.
Její dům stál v řadě při silnici, vedoucí na Moravu. Byl úzký, o jednom patře. Vůz stál před ním, u vozu však nikdo a nikdo také na síni. Z té vedla vpravo úzká šíje na dvorek a několik dřevěných schodů se starobylým dřevěným zábradlím nalevo do zvýšeného přízemního bytu vzadu. Všude ticho a prázdno. Ani v předsíni, dost šeré, do které Věk nejprve vstoupil a v níž se zarudle třpytilo měděné náčiní na stěně, nikoho nezastal. Sklené přepažení dělilo ji od vlastní jizby, prostorné, dřevěného stropu.
Tam u okna zahlédl nějakou ženskou světlých vlasů, sedící u rámu, a proti ní selku v pestrém šátku na pokos, v bílém „ožidlí“, nabíraném kolem krku. Neslyšeli, že někdo vstoupil do předsíně, a Věk hned dále nepokročil a prohlížel ty tam u okna v plném světle jasného rána, vlastně selku ne, nýbrž tu druhou u rámu, u vyšívání, světlých, na pěkné čelo hladce přičesaných vlasů. Měla bělostný lehký šátek křížem přes ňadra; nad ním na hrdle zahlédl černou sametku. Byla v tmavých šatech krátkého života, úzkých rukávů. Nějak ušlechtile Věkovi připadla, jako z cukru. „Jistě Máli,“ usuzoval.
Když vstoupil, klidně se obrátila. Nebyla již mladistvě svěží, dobrých třicet let bylo jí znáti ve tváři už vadnoucí sličnosti. Ušlechtilý nos a modré, velmi pěkné oči připomínaly ji nejvíce. Když Věk pozdravil a přistupoval, bezděky přimhouřila zrak.
„Ach, krátkozraká,“ mihlo se mu, „to snad ta zmýlená v psaních —“ Jak se přihlašoval, všiml si vyšívání v rámu, bělostným hedvábím na sněžném kmentu nějakého selského čepce. Jak řekl, kdo je a odkud, rázem rozevřela sestřenice oči jako u vyjevení a zardělý stín se jí kmitl pohublou, jako unylou tváří až do čela.
Jak rychle vstala, uzřel Věk, že je slušně vysoká, hubená, ale pěkně urostlá. Cos jemného, aristokratického bylo v jejím zjevu, až překvapovalo v té prosté měšťanské světnici starého, jednoduchého nábytku, z něhož na tmavé polici svítily kovově bělošedým leskem hojné cínové talíře, konvice, misky a mísy, patrně dědictví po otci cínaři.
Máli Věka uvítala, ruky však nepodala. Zapomněla na to v rozpacích; ještěže selka vstala, jadrně ohlašujíc, tak že nebude zdržovat, že se podívá za panímaminkou. Než ta vyšla v ten okamžik z vedlejšího pokojíka, stará paní nevelká, suchoučká, s šátkem přes prsa, v modré zástěře, s kapsářem, v pantoflích. Zvadlé, hubené ruce byly obnaženy, krátké rukávy bělostné košile kryly jen ramena a část paží. Prokvetlé vlasy, na stezku rozčesané, měla stočeny v hubený uzlíček, z něhož trčel nad vyschlým týlem prostý tmavý hřeben. V ruce měla prázdný košík, v němž jim selka přinesla dvě kuřata.
Věk tetu nepoznal; její obraz, jak si ho zachoval z chlapeckých let a ještě nejasný, vypadal jinak.
A přece jak ji zhlédl, až v něm zatrnulo. Nebožka matka, jak byla za posledních let, tak suchoučká a vetchá, s tím hřebenem nad uvadlým týlem, chodící šukavým krokem jako v pospěchu, kmitla se mu a živě zatanula; tím jakoby zažehnut náhlou příchylností hlásil se k tetě upřímně, srdečně, bez přetvářky.
Přijala ho v radostném úžasu. Ruce mu podala, do tváře hleděla, žasla, vykřikovala, povzdechla, ach, ach, kdo by řek, ach božej inu pravda, to že jsou léta – a co doma, co on, jak s tím ohněm, ó pane králi, že slyšeli —
Máli k nim přistoupila, vrátivši se ode dveří, kam až se selkou došla.
„Ach, Malinko, vidíš, František! Vy jste se ještě nikdá neviděli, František, bratránek z Dobrušky, víš, jak jsem vám o něm a o strýčkoj vždycky povídala – A to je Malinka, mladší, a Baruška – kde je, ach, venku na zahradě, nebo v chlívě, máme ti – bože tykám jim – hospodářství, to Baruška všechno obstarává, to je její radost, a tuhle zas Malinka, ta zas jen vyšívat, všecko jako květ, inu, každé dítě k něčemu jinému – A Malinka – a vy jste už spolu mluvili – A co žes nepsal – Psali jsme ti po tom ohni, tady Malinka, tolik jsme se načekali —“
V Máliných očích zamžikalo nejistotou i napětím. Maně sáhla po rámu s vyšíváním, nachýlila se k němu, hned však zvedla hlavu, jak Věk odpověděl s líčeným úžasem:
„Psali? A já nic nedostal. Kdy jste mi psali?“
„A kdy to, Malinko, bylo; počkejme —“ Teta začala počítat, ale Věk jí nenechal, jistěže se psaní asi ztratilo, to že u nich není teď nic divného, zvláště teď v tom hrozném zmatku po ohni, všakže to nebylo první ztracené psaní. A začal, aby zamluvil, o požáru. Musil ke stolu; stará Jetmarová s dcerou usedly proti němu. Věk dobře vystihl, že sestřenice hledí na něj jasněji, ale přece nejisté a zkoumavě.
Jen začal, vzpomněla teta zase na Barušku, ta že by také měla tu být a slyšet, ta že by – Máli vstala a chtěla ji zavolat.
„Ne, ne, Malinko, ty bys – fouká tam, inu, Šimona, Judy, zůstaň, já se podívám —“
Vtom se Baruška sama hlásila. Na síni se ozval její hlas ostře a velitelsky. Děvečce něco poroučela a pojednou ji měli ve světnici, červenou od větru, v kabátku, hlavu v šátku na uzel do týla uvázaném. Byla menší nežli Máli, skoro krátká, ale složitější, plnější a také starší, dobrých čtyřicet let. Svěží, studený vzduch z ní zavanul, jak přistupovala ke stolu. Na Věka se zkoumavě podívala, a když jí matka oznámila, koho tu mají, hned k němu, jako dávná známá, a to že je pěkný, že jim ani neodepsal, když tuhle Malinka psala, co se načekali; nechtěla ani věřit, když jí řekl, že psaní nedostal, že nedošlo, to že není možná, a hned zas, ať si ji tuze neprohlíží, že jde z pole, že je tu hospodářem, a jak že on se k nim stočil.
Svlékla kabátek, sdělala s hlavy šátek; objevil se prostý účes, matčinu podobný. Věka překvapila, ale nezarazila. Hned jak spustila, porozuměl, co ten štipec „Nasenstüber“ z psaní P. Kornela. Také si musil hned povšimnout, že k Máli, vedle níž vypadala dost drsně, má se šetrně až něžně, že ji s tetou asi mají jako v bavlnce.
Usedli u stolu. Věk líčil dobrušský požár; stará Jetmarová se křižovala, povzdychovala jménem božím a vzpomínala, ptala se hned na toho, hned na onoho souseda z jejích mladých let, a jak s tím, co u těch, a zase dcerám připomínala, to že je ten, vědí-li, jak vypravovala, a ten zas ten – Máli naslouchala tiše, trnouc a povzdechujíc nad těmi hrůzami; Baruška nejvíc počítala škody v hospodářství, na dobytku, ach bože, to že je co říct, a co dělali po ohni, co dělali, a kdyby ty krávy byly Věkovi shořely! O těch pověděl hlavně kvůli ní. Pak se také zmínil, schválně, jaké mají nesnáze s kostelem.
„To věřím, ách, boží kostelíček – a co jsem se tam nachodila —,“ litovala stará Jetmarová; Baruška jí vskočila do řeči, a co, však že pánbůh v takovém neštěstí leccos odpustí, však že se může každý pomodlit, jak to jde, doma, při práci.
„Jen když to jde ze srdce,“ přisvědčila Máli nějak cituplně, mírným hlasem, jako by se šetřila.
Věk pokračoval živěji. Z propovědí obou sester prokmitovalo jasněji. Vypravoval, líčil neštěstí města